VÁLKA? JAK CHCEŠ!

“Tu Pekarovou Adamovou už by měl konečně někdo uspokojit, aby přestala děsit lidi” napadlo mě překvapivě hrubě, když jsem právě svým autem projížděla Vinohradskou k benzínce, a slyšela v rozhlase, co tahle paní politička “požaduje” proti Rusku. Když jsem do mého milovaného načerpala plnou, znáte to, všichni správní chlapi přece cítí bezpečí jenom ve svém autě, protože to je jistota skvělého drahého stroje, přidala mi slečna pokladní s laskavým (nikoliv servilním) úsměvem k účtence taky novou FFP2. “To abych je nosila raději?” dovolila jsem si jemně zažertovat, vnímajíc její laskavé vibrace. “No třeba abyste někoho nepokousala” odpověděla spokojeně s širokým úsměvem a očima pohladila všechno a všechny kolem sebe.

A tak mě moje asociace, jak jsou lidi různí, hodila zpátky o celý půlden. 
 To je jasný, že pondělí je nejstresovější den v týdnu, jak už dávno prý zjistili psychologičtí odborníci, a nám pro přemýšlení ponechali vědecky nezodpovězenou otázku, zda je pondělní stres vyvolán právě prožitým víkendem s rodinou, pro člověka nesnesitelnou, nebo pro jiného člověka nesnesitelným nastupujícím pracovním týdnem.
Totiž to dnešní pondělí jsem já při pracovní cestě mezi mnoha okresy přibrzdila v mých milovaných Poděbradech, že si tam dám oběd.
Jenže!
Konečně jsem se naučila dodržovat pitný režim, takže jsem po těch mnoha kilometrech mezi kamióňáky na dálnicích už teď v Poděbradech víc potřebovala ze svého buněčného těla vylučovat tekutiny, než jíst.
Paní v civilu a s brýlemi vykoukla z dřevěných vrat “Poděbradského pivovaru”, kde se dřív, jak jsem mnohokrát okusila, vždycky jedlo skvěle, svým přísným kukuč hned zdemonstrovala, že ne, ona není “jen” usměvavá sloužící servírka, naopak, ona ví, kdo za to může, protože jen hlupáci nejsou permanentně nas.aní. Mně řekla jasně : “Ne, neotevřu! Jo, klidně běžte třeba tady k řece pod strom, mně je to jedno, já mám svý nařízení shora, nenechám si dát třímiliónovou pokutu. To vláda vám ty záchody zavřela!”.
Bylo nějak po poledni, a já, s ohledem na svůj dosavadní několikadenní pobyt v přírodě a související kreativní úspěchy, jsem dosud měla radostnou náladu. Stála jsem teď ztuhlá před tou starou budovou a shora na mě padla představa všech těch lidí, kdysi přirozeně moudrých příslušníků starých národů a věhlasných filosofů, ze kterých, možná, teď už jsou mimozemšťani, a tak se na to naše válčení dívají shora. Pocítila jsem jak je dobře, že už jsou tam, protože kdyby byli ještě tady, nejspíš by neradostně žasli nad tím poznáním, že snad svými životy pro příští usilovali podvědomě o tohle naše novodobé válčení, o nefalšovaný zážitek síly peněz proti naší přirozené imunitě, o nutnou povrchní hygienu lidí. 
 Možná, abychom se všichni nějak očistili.

Ale pocítila jsem zas, a jsem ráda, že se mi to v mém solar plexus děje často, že ti ze světla nahoře mě milujou. Provrtal mě totiž soucitný pohled vyhublé staré ženy v červených šusťákách, s odřenými, kdysi bílými, asi anglickými nápisy, co opodál máchala smetákem s hadrem, jako že vytírá betonovou plochu. Vedle ní dva přihrblí hubení chlápci šmrdlali štětkou po dřevěném ostění. Všem těm třem lidem život zjevně nejen do tváří naložil příliš. “Tady je votevřeno” řekla rozpačitě ta paní a mávla rukou ke mně a pak do tmavého neveřejného vchodu vedle sebe.

Bývala bych ji objala, ale uvědomila jsem si, že to se teď nesmí. Poděkovala jsem pokorně, i když WC vypadalo jako na stavbě, kde si dávno rozhodně nikdo na nic nehraje.
Chytrá paní neservírka s brýlemi na mě pak upjatě houkla: “Tady to máte.” a dodala, že platbu kartou nepřijímají.

Moje neodbytná přirozená potřeba byla uspokojena kulturně na té stavbě, takže jídlo teď už počká.
Všichni jsme přece otroci peněz, no ne?
Tak jsem spokojeně vyprázdněná mohla cestou k bankomatu klidně projít až k náměstí obdivuhodného českého panovníka. Dominuje tu na koni s vědomím, jak také nechal vytesat v lesích do skály, že “Kdo vyhoví každému, nevyhoví nikomu.”. To možná proto, abychom my, po něm příští, mohli také zažívat sebepoznání.

A tak já, jen taková trubka mezi nebem a Zemí, nekonformní a celoživotně přísně apolitická, ovšem aktuálně orientovaná, po tom fiasku, co viděno mnou dlouhodobě zažívá ČSSD, čtu tady na sloupích, hned vedle toho panovníka na koni, že žena podle bojovných straníků je na světě proto, “aby neměla jen 79 procent jeho platu”. Dovozuji logicky, že moudří předci se mýlili, když nám příštím uchovávali info, že žena je na světě k reprodukci rodu a pokračování své krve, protože s vrozenou schopností být matkou může ze sebe vyzařovat radost a světlo lásky, čili ve všech posilovat schopnost cítit lidskou sounáležitost, jako prapodstatu všeho. Hnedle vedle říkají s plakátu ČSSD mužům, že nene, “padnout vás nenecháme, pracovní místa udržíme”. Tak o tom už si raději nemyslím nic. Nejsem ekonom, řekli by mně jistě, že “je to složitější” a tak dosavadní notorieta, že pracovních míst máme mnohem víc než před lety, jen stále není dost těch, co by chtěli nejprve poctivě pracovat a teprve pak natahovali ruku po penězích, se jeví jako výplod mého mozku ekonomického nevzdělance.

Nojo, jsem taková šťastná trubka, uvědomuju si klidně, když s platkátu v protější výloze na mě k tomu všemu ještě kouká pan Jurečka. Že prý oni křesťani jsou hlavně pro rodinu. A taky pro lidskost, když lidovci, že ano. 
 Klika, že tu není žádný Pirát, toho už bych jistě ani nefotila, protože se mi chce nekonformě řehtat nahlas.

V tom po chodníku, už skoro úplně u bankomatu, jdou tři kluci, asi dvanáctiletí, každý před životem na Zemi bezpečně ochráněn sluchátky a v rukách mobilem, hrajou digihru. Prý pokémony.
To pamatuju! To ještě existuje?, napadá mě, když vidím logo KB a.s. a rázem jsem v té době pokémonské, před asi 25 lety u bankovní přepážky v Pardubicích, a už se mi potí ruce, protože bankovní úřednice mě po třetí přísně posílá znovu přepsat listinný příkaz k úhradě, protože “u nás musí být měsíc slovy! A neškrtat!”.

A tak mi to celé doklaplo.
Že máme jen vidět, jestli chceme žít sebeúctu jako poctiví lidé, vděčné děti rodičů a milující rodiče dětí, jako přirozeně pracovití občané státu, sebevědomí zákazníci obchodníků, vyrovnaní objednavatelé zhotovitelů, vážení klienti bank… V rovnováze všeho. Nebo?
Abychom se v těch rolích nějak nezašmodrchali.

Totiž když ztrácíme sebe, ztrácíme sebeúctu, sebedůvěru, radost, čilost, svobodu a na konec zdraví těla. Přestáváme žít život.
Začínáme chytračit, jak toho druhého “dostat”, jak mít pro sebe víc. 
 Jenže, jak lapidárně říkali loupežníci, důležité je to “nebo”.
I pro každého z nás v našem uvnitř uprostřed platí “Peníze, nebo život”. 
 Strach a boj, nebo radost a láska? Válka, nebo mír?
Jak chceš, tak volíš, a podle volby děláš prioritně život uprostřed uvnitř sebe.

Šťastnou vnitřní volbu přeju i paní Pekarové Adamové, Jurečkovi, i všem dalším přívržencům nejrůznějších stran. A hospodským a pivovarům! Protože když na dřevěný stůl svým hostům napíší vzkaz o vlastním svědomí, jako tenhle Poděbradský a sami sebe, své zaměstnance a své hosty drtí tvrdě, ať se z toho strachem třeba po….., projevují jasně svou vůli, že tady vládnou (logicky) peníze!

 

Já si jen tiše přeju, aby, až bude zase mír, nikdo nezapomněl, kdo se podřizoval strachu a kdo naopak statečně lidsky povznášel. Jako třeba pivovarník Bernard.
Protože pro mě, za můj dlouhý život, zůstává ryze empiricky lidskou univerzální mnohoúrovňovou pravdou to, co poděbradští ztvárnili pod koněm krále Jiříka zlatým písmem: PRAVDA – PÁNĚ – ZVÍTĚZÍ.

Mám vyzkoušeno, že bez boje.

Mohlo by vás zajímat

SMRT NÁHODOU?

SMRT NÁHODOU?

Tuhle knížku jsem četla před skoro 30 lety, když jsem sama, krátce uzdravená ze smrtelné nemoci, po rozvodu, bez peněz...

VODA

VODA

VODA Přečetla jsem teď u jedné kolegyně post s dotazem, jestli nás z toho nemrazí. Šlo o diskriminaci neočkovaných na...

SMYK

SMYK

Celou svojí bezmála 30 letou advokátní a lektorskou praxi zažívám v mnoha stovkách lidských příběhů jejich utrpení,...