SMYK

Celou svojí bezmála 30 letou advokátní a lektorskou praxi zažívám v mnoha stovkách lidských příběhů jejich utrpení, při tom poctivě prožívám život svůj, a zkouším se z toho všeho poučit. Karamboly z nejtěžších mě tak z povýšené hlavy chytrouše postupným poznáváním všeho svedly níž, do mého solaris plexus. Odtud je vidět daleko hlouběji, šířeji a potažmo šťastněji.

Tak jsem nemohla nevidět, že stále opakuju vzory, které se do mě obtiskly z pozemského okolí asi už v ranném dětství. Totiž že člověk musí poctivě pracovat hlavně pro blaho druhých (to jsem dělala roky nejen manželovi a synům, sousedům, přátelům, ale také mnoha klientům, a k přechodu na druhý břeh i rodičům) a hlavně, že nesmí lhát, protože vypočítavostí, vychytralými strategiemi a podléháním touze nad druhými zvítězit každý člověk, třeba i nevědomě, jen zabíjí své svědomí, a to vede ke zmaru života.

Vedle toho naučeného stereotypu, za který, jak říkám dnes už vesele se smíchem, jsem od těch “tvrdších” často dostávala co proto :-D, jsem si ale nemohla nevšimnout, že, ačkoliv jsem si nikdy nedovolila něco takového přát (jsem přece racionální advokátka ;-)), se mi taky často dějí zá/zraky. Zá/zraky byly časem už i mým zrakem tak nepřehlédnutelné, že jsem se pro vlastní úlevu potřebovala o ně podělit, a tak jsem napsala knížku (Zpověď advokátky) a začala jsem psát svůj blog. Konečně jsem už před mnoha lety dospěla k nevyvratitelnému závěru, že na Zemi (a možná v celém Vesmíru) je vždycky všecko správně. Úspěšný život jsem si v radosti užívala. Chvilkami jsem se dokonce neubránila namachrovaně “vědět”, že mě už nic nepřekvapí.

Jenže!

Minulý týden jsem zase jela po dálnici spokojená svým silným mladým autem (miluju ho jako bezpečnou mužskou chránící sílu, proto, dovolte mi VOLVO) a prozpěvovala jsem si. Kousek za Prahou jsem vzpomněla na svůj slib, který jsem dopoledne dala jednomu klientovi, že mu zavolám později. Jenže jsem si prozpěvovala krásně, nově jsem si zase dovolila uvědomit, že pro druhé, jak mě to učili rodičové a autority, už jsem toho udělala až nestydatě dost, takže jsem slíbený telefonát odložila. Stejně už se smráká, a o Adventu se má člověk slastně pomalu pohupovat hlavně v sobě uvnitř, aby štěstí v té tmě nezmizelo. Když jsem přijela do posledního městečka před mým domkem v horách, mechanicky mnou prolítl pocit viny, že si teda prozpěvuju trochu moc, a klient by utřel. Hned jsem mu (přes Bluethoot) volala a iniciativně vysvětlovala, že zapeklité, prokazatelně nezákonné postupy určitých orgánů se v jeho případě opakují po léta nejspíš také proto, že se oni jako účastníci odmítají otevřít k sebepoznání. Že se odmítají spustit z povýšené hlavy do svého centra lidskosti, ke svému srdci. Aby každý sám sobě odvážně nalil čistého vína. Aby uviděl nejen to, co dělal druhým, ale hlavně, co kdy dovolil, aby se dělo jeho duši, jak se i on sám choval sám k sobě. Právě tenhle je totiž ukázkovým případem toho standardu, že člověk chytrouš, než by odvážně prožil svou bolest v sobě, ve své vnitřní tmě, raději se ještě víc uzavírá a
tvrdne. Nechal mě mluvit a pak se zeptal, jestli by nestačilo někam jen zavolat. Se svým vnitřním stereotypem, že život je boj, že když nedáš, dostaneš.

Právě jsem přijížděla k odbočce, kde už mi k domečku zbývá poslední kilometřík prudce do svahu, v pikovteřině jsem odbočila, jako už snad tisíckrát, jenže teď zcela mechanicky, bez spojení s duší. V té stejné pikovteřině mou páteří projela info, že tohle je fatální průšvih (info zněla trochu jinak, ale chápete…), zaslechla jsem se, jak říkám klientovi, že se už potřebuju soustředit na řízení a proto už nemůžu telefonovat (ani přes Bleuthooth), hovor jsem ukončila a dál drtila rukama volant. Řidiči vědí, když řeknu teplota kolem nuly, naleštěné sněholedové slizké koleje ve svahu sklon cca 45°. Není mi k ničemu, že jsem právě před rokem jela v jednomkuse 700km na Marmoládu, poslední třetinu cesty serpentýnami po sněhu v noci… Klidně. To ale není žádné naše české v Ráji.

Když už jsem přijížděla do zatáčky lesíku, to je top kritický bod, drtivě jsem svírala nejen  prsty volant, ale mezi oběma čelistmy i zuby, a auto se zastavilo. Motor běží, kola na místě prokluzují.Dobrá, vystoupím a nasadím řetězy. První krok z vozu mi uklouzla noha, ale  ustála jsem se. Přes kapotu jsem přeručkovala ke dveřím spolujezdce, otevřu dveře, že si  vyndám rukavičky a půjdu do kufru…, ale auto se dalo do pohybu, otevřené dveře mě srazily na bílý hlaďoučce uklouzaný sníh (chlapi říkají ryla držkou v zemi :-D) a jela jsem  po břiše klouzaje po tom bílém živlu bradou dolů. Auto je těžší, jasně, protože jak říkával  můj tatínek strojař, “…jó švédská ocel, to je něco…” :-D, já jen zařvala “Mamí!” a pak už jsem se jen dívala kam jede. Zažila jsem zpomalení způsobené amigdalou – jen jsem zírala,  kde se v té tmě bere ta obrovská koule světla, co mé auto obklopovala, ono se setrvale  sunulo pozadu dolů asi 100 metrů stále rychleji, já jsem v očekávání nárazu jen prosila, ať neublíží nikomu dalšímu. Když nepochopitelně z uklouzaných kolejí vybočilo k chatě za  plot, pomyslela jsem si zas, že “nahoře mě milujou”, proto milosrdně nechtějí, abych viděla  ten náraz. Už jsem jen sledovala pohyb světel z reflektorů, které sem ještě svítily, protože  světelná koule kolem toho všeho už byla pryč, už tu byla zase jen tma a jedno malé pouliční  světlo. Stále jsem ležela na břiše, můj kluz už se taky zastavil, čelo mi spadlo k zemi a  chtělo se mi brečet, jak strašně už nechci být nástrojem agrese kohokoliv, jak už nechci  vydělávat peníze na opravu auta, protože přirozený lidský život přece o penězích není.  Zažila jsem poznání, že chybou – podvolovat se druhým (sloužit jim) víc, než sobě, než své  duši – takovou chybou si přivolám smyk.

Jasně, že kdybych se nevěnovala klientovi (a už několik minut jsem cítila, že se mnou jen  tiše bojuje, aby on sám se sebou nemusel dělat nic), klidně bych si dál prozpěvovala, a u  odbočky, vida, že je zasněžená, ukouzaná a neposypaná, bych jela prostě rovně, a pak  oklikou přes městečko, kde bylo alespoň popískováno.

Někdo z Vás by měl možná vztek na něj, že vymýšlí, jak se zbavit odpovědnosti za svůj  život a přenáší ji na druhé. Že si najal advokáta jako nástroj své skryté agrese.  Já ale dávno vím, že každý z nás v životě vždycky žije jen to, co přesně potřebuje. Proč?  Pro poznání sebe.

A jak tak jdu pomaličku za roh k autu ještě cítím svou naprostou bezmocnost a nicotu, stále  mi běží před očima ten zpomalený film, kouli světla ve tmě a uprostřed ní pohyb hrubé  hmoty, jak všechno, všechny, i mě, i mé auto, má ve své moci moc vyšší.  Jak i tu nejtěžší hmotu ovládá DUCH.  Trapný konec, že na mém milovaném ani škrábaneček, a že následující den už není po  sněhu nikde ani stopy, asi tušíte.

O souladu i Vašich činů s pokyny Vaší duše každého vždy informují změny v jeho každodenním životě. A tak tuším, že se mi to stalo i pro Vás, která/ý, jste dočetli až sem, protože Vy jste taky už tam, kde lze PŘEDEVŠÍM věřit svojí duši. Žádný virál. Jen život beze strachu a bez boje. DUCH duše vede, to je nesmrtelné. Pokrytectví, vypočítavé lži a strategie zůstávají dole, pro poznání těch druhých. Svobodně.

A hele fotky, jak se nám to ukazuje hned druhý den v lese:
Pod tlakem zvenčí se zlomí jen ten ztvrdlý, nebo uvnitř shnilý. Ten pružný, vnitřně zdravý, se poctivě klidně přivine, a život jde dál. Protože HMOTU OVLÁDÁ DUCH, to je cit života. Ne suchá odbornost a všemocný ekonomický růst o lidskost už dávno připravené. Duch dělá zázraky, protože shora milujou naše čisté svědomí.

Mohlo by vás zajímat

SMRT NÁHODOU?

SMRT NÁHODOU?

Tuhle knížku jsem četla před skoro 30 lety, když jsem sama, krátce uzdravená ze smrtelné nemoci, po rozvodu, bez peněz...

VODA

VODA

VODA Přečetla jsem teď u jedné kolegyně post s dotazem, jestli nás z toho nemrazí. Šlo o diskriminaci neočkovaných na...

VÁLKA? JAK CHCEŠ!

VÁLKA? JAK CHCEŠ!

“Tu Pekarovou Adamovou už by měl konečně někdo uspokojit, aby přestala děsit lidi” napadlo mě překvapivě hrubě, když...