SMRT NÁHODOU?

Tuhle knížku jsem četla před skoro 30 lety, když jsem sama, krátce uzdravená ze smrtelné nemoci, po rozvodu, bez peněz a bez jistoty stálého výdělku, v poloprázdném, ale svobodně čistě bílém panelákovém bytě, sama pečovala o své syny. Jeden se narodil rád a netrpělivě, ani nevím jak jsem ho měla 3 hodiny po porodu u sebe na pokoji, slzy mi samovolně tekly štěstím, když jsem mu chodila hned v tom čase k umývadlu omývat tvářičky. Ačkoliv jsem po tomhle druhém dítěti nesnesitelně toužila, přesto jsem od okamžiku jistoty těhotenství nějak divně zatuhle „empiricky věděla“, že jestli tenhle porod bude jako ten první před 3 lety, docela určitě ho nepřežiju. Prvorozený syn byl sice také velmi chtěný, dokonce mnou 4 roky netrpělivě očekávaný, ale měl se narodit (možná zrcadlově, jako jeho otec) v neděli. Tu neděli, po 12 hodinách něčeho tak strašného, co slovy ani nejde popsat, jsem o něj také hned přišla. Ačkoliv obě moje děti ihned po porodu křičely, tohoto prvorozeného zdravotníci hned po porodu odnesli a mně doporučovali ať klidně spím, že porod byl hodně těžký. Pondělí jsem tiše proplakala do polštáře bezmocností, že k člověku, který právě přišel na svět ze mě, já prostě nesmím, poprvé jsem ho mohla nakojit v úterý ráno, a pak mi ho přinesli vždycky přesně socialisticky po dalších 3 hodinách na 15 minut.

Když jsem četla tuhle knížku, to už tomu prvorozenému bylo skoro 13, ve škole prospíval skvěle, radostně sportoval…ale o mě se moc bál. Pracovala jsem privátně do roztrhání těla, obvykle jsem odpoledne přiběhla domů zkontrolovat, co kdo potřebuje, a zda všechno klape, a zase jsem se vracela do své kanceláře, kde jsem bývala do noci, protože jsem měla jen jeden stolní PC. Jenom ti odvážně a poctivě podnikající tátové mi mohli tehdy, a můžou i teď, rozumět, jaký je strach z toho, že své děti neuživím, když budou chtít studovat, a kdyby (nově po listopadu ’89) se třeba muselo platit školné…
Často jsem jezdila se svými klienty na dlouhé služební cesty po celé republice, moji hoši se po škole sami obstarali, jídlo bylo doma, sportovali ve svých klubech, skoro každý večer jsem je přišla pohladit.
Skoro píšu proto, že výjimkou byly ty dny, kdy jsem byla s klientem třeba na Slovensku.
Vracela jsem se v noci vyčerpaná, ale s vírou, že co dělám, má smysl. Jenže ať jsem takhle přijela ve 22,00, nebo v 02,00, ten prvorozený spal u vchodových dveří na té bílé dlažbě, stočený do klubíčka jako pes. Vždycky ke mně radostně vyskočil, řekl, že se bál, že se mně něco stane, někdy pak zaplakal, že se snaží se nebát, ale nejde to, a pak klidně odešel do postele spokojeně usnout.
Já jsem si samozřejmě zase všechno kladla za vinu, jestli jsem neměla „tu svou plicní nemoc“ raději nepřežít… Jenže tu byl ještě ten mladší a ten, po svých fotbalových zážitcích spal jako dřevo a ráno se probouzel s úsměvem na tváři.
Na každou další služební cestu jsem byla svými klienty nebo jejich řidiči vezena v autě bez řečí, nevadilo, že já jsem se v duchu modlila „ať můžu na sebe převzít synův strach, aby mohl dál žít a vyrůstat jako bezstarostné dítě“. Při jedné cestě do Bratislavy, časně z jara, kdy se ze zbytků sněhu v polích ostře odráží slunce, jsem jako spolujezdec otočila vpravo hlavu opřenou o opěrku, a proti všem svým zvyklostem, protože cizím řidičům nevěřím, jsem zavřela oči. Probrala mě prudká tupá rána a hluk, jako by mě někdo za jízdy skrz čelní sklo praštil těžkým mokrým polštářem. Podívala jsem se instinktivně před sebe – do klína na šedé šaty (mám je dodnes page2image1797568) mi z obličeje crčela krev…
Všichni zúčastnění vzdělanci muži pak počítali pravděpodobnosti toho, jak mohl bažant, který nárazem do našeho auta vlít, netrefit „náhodou“ pravý čelní sloupek karoserie, ale mohl trefit čelní sklo přímo, a počítali nějaké násobky rychlosti letu bažanta a jízdy auta a odpor čelního skla, či co. Mojí možnou smrt.
Já jsem tehdy zase o něco víc chápala, jak je život pro muže na Zemi daleko náročnější, než pro ženy, protože ženy, jsou-li ještě ženami, vrozeně cítí, zatímco muži jsou vedeni strohým rozumem, a k citu své duše a intuicí zrají velmi ztěžka.
Řidič do mě nalil dvě Ballantinky, abych byla schopná „klidně“ zatelefonovat domů. Zvedl prvorozený (to jsem nechtěla, na to byly 2 Ballantinky málo), ale než jsem se nadechla, abych jako klidně promluvila, vyhrkl na mě šťastně: „Ahoj mamí, dneska už se o tebe vůbec nebojím!“…

Toho bažanta jsem dala vycpat a dodnes zdobí naše schodiště v Českém ráji. Krátce po té nehodě jsem šla dočíst tu knihu. Kdo ví, kdybych v ní četla předem, jak dopadl otec, který si přál převzít utrpení své dcery na sebe, jestli by v našich životech pak něco bylo jinak.
A.Einstein ve svém výkladu k teorii relativity tvrdí, že každý si může vybrat jen tu jedinou alternativu z nabízených mnoha, protože ta jediná je přesně matematicky odpovídající úrovni jeho mentální zralosti.
Neboli, říkám empiricky já, každý žije jen přesně to, co potřebuje pro poznání sebe a všeho page2image1769568.

Mohlo by vás zajímat

ODVAHA OTEVŘENOSTI

ODVAHA OTEVŘENOSTI

Své prvorozené vnučcce jsem před lety zasadila jedlý kaštan. Věděla jsem, že takový strom, když má sílu přežít, roste...