SINGULARITA. VŠECKO a NIC teď.


Ano, tahle moje fotka (zezadu ;-)) je stará dva roky. Zachycuje ten okamžik, kdy jsme konečně nalezli sídlo té autobusové firmy na Novém Zélandu poté, co jsem nejdřív svůj Mac Book se všemi IT advokátními spisy a stovkami ryze soukromých fotek při zmateném vystupování v autobuse zapomněla, pak si ho někdo přisvojil (nevím, zda s úmyslem nakládat s ním jako s vlastním :D), já několik dní plakala a čistila se zevnitř vertikálním vypouštěním svých záporů… však víte, abych zas přijala, že všechno zlé je pro něco dobré.

Včera jsem tady u nás v Českém ráji absolvovala několika hodinovou konzultaci s vysoce inteligentním a současně pozoruhodně cítícím mužem z oboru IT.
Pak, když odešel, já nadšená lidskostí, která se z něho line na všechny strany nejspíš průnikem jeho života soukromého a profesního, jsem chtěla dodělat takový typicky advokátní “hnus”, zkrátka narovnávání vztahů s těmi, co si jsou jisti, že cit lidskosti a etika jsou na Zemi jen prázdnými pojmy pro slabochy, protože chytrouš je tu proto, aby si kohokoliv druhého podřídil, ovládal a užil pro růst vlastní moci. Cit lidské sounáležitosti, totiž vědomí, že všichni lidé jsme JEDNO, těmhle zcela chybí.
Usnout se mi pak v noci nechtělo, na srdci klid a sametová radost, protože dávno vím, že správně je všecko, že co není radostné, to je užitečné, ale v hlavě jsem měla přímo bouři.
Moje oblíbená finta z vědomí, že i moje myšlenky jsou jen ptáci – řízení, kontrolovaní a hierarchizovaní mými emocemi – čili teď ptáci, kteří kolem mě lítají bez mého zájmu a proto slábnou, nefungovala. Co s nimi, když mě ruší, ačkoliv v srdci mám čisto a spokojeno?
 Uchechtávala jsem se sama sobě, v suché teploučké posteli uprostřed sychravého vlhka a chladna v té boží zcela přirozené tmě na kopci. Co budu dělat? Alkohol mi dávno nechutná, hlad nemám, ven jít nejde, z tepla se mi nechce a ani tam není nic vidět, knih a filmů mám dost… až jsem rozesmátá usnula.

Probuzení dnes bylo přímo sváteční. Ještě než mi tohle všecko z včera v setinách vteřin lineárního času prolítalo hlavou, stále ve tmě, zbaběle spokojená, že mě moje tělo hebce objímá a nikde nic nebolí, spatřila jsem kdesi v nadzemí ten vzduchový balonék, co vždycky táta o Vánocích při porcování vyndal z kapra, a mě s úsměvem nechal, abych si myslela, že to je duše, kterou my lidi máme taky.
 Teď vidím, jak je ten Bílý balónek přitahován k Zemi – asi gravidita, říká můj chytrouš z hlavy, a pak na Zemi se svou vůlí obalí příjemným pružným obalem – asi buněčné tělo, říkám si tiše.
Tvor se začíná pomaličku plavně pohybovat, jako by od počátku svého projevení na Zemi věděl, že nechce nic většího, než se postupně vymanit ze svého pružného obalu k návratu tam nahoru, odkud přišel jako Bílý balónek. Uvědomuje si sám sebe, že JE živou bytostí, touží po poznání proč sem přišel, proč se obalil, ptá se neúnavně “Kdo jsem já?”.
V tom procesu zrání ale bytost taky vnímá, jak do ní z okolí ze všech stran skrze ten pružný obal proniká zatěžující Černá bolest. Kapky zla zvenčí. Omezuje a zraňuje ho máma, táta, i někteří daší příbuzní, některé ostatní děti, učitelé, spolužáci, služebně nadřízení, kolegové, politici… Při tom zrání bytost uvnitř sebe zadržovanou bolestí postupně stále víc černá a těžkne.
Ale světe div se, když už se bytost samou bolestí s tím hrubým těžkým tmavým obalem úplně ztotožňuje, protože na svůj Bílý balónek dávno zapomněla, přesto i s tím svým těžkým, hrubým ztmavlým obalem stále neúnavně stoupá vzhůru. Jak tak bytost stoupá, často pláče, nebo se vzteká, občas si pláčem a vztekem uvolňovaným dolů nebo vzhůru ze sebe Černou bolest odpouští, a začíná se zase k vědomí svého Bílého balónku vracet. Pociťuje vděčnost dovnitř k sobě, éterem děkuje všem, kteří do ní z okolí stříleli Černou bolest, aby mohla zažít poznání.
Poznání, že teprve přijetím bolesti může spatřit svůj strach, uvědomit si sám sebe, Bílý balónek. Že má sílu zušlechtit i původně pružný, pak Černou bolestí ztvrdlý a konečně zase laskavě zhebklý obal.
Že jen sebepoznáním se dotkne zážitku singularity všeho.

Čili, když jsem před těmi dvěma lety těsně vedle řeky Whanganui (první na světě prohlášené zákonem za živou bytost – někdy příště Vám povím, co o tom říkají Maoři) ztrátu mého MacBook počítačového mozku PŘIJALA jako dar poznání svých Černých bolestí – závislostí, strachů a stresů, když jsem si užila několik marných večerů na novozélandské policejní stanici, a za všecky ty hrůzy jsem poctivě poděkovala nebesům, mohli mně z velmi vzdálené soukromé autobusové společnosti zavolat živí lidé, že jeden řidič můj komp přinesl vrátit.
To nevymyslíš. Když si (na té fotce) jdu pro svůj počítač, a zcela neracionálně nepochybuji, že to bude ten můj, ačkoliv mi ho zatím ještě neukázali, jdu na svých silných nohách s díky za ně, protože, kdyby mně můj Bílý balónek udělal nohy jen o trochu slabší, nebo dokonce delší, učitě bych se už vznesla k odletu nahoru Domů a byl by všemu konec.
Takže teď, když jsem se dotkla singularity, už nespěchám.
Už vím, že Černá bolest se člověkovým přijetím přeměňuje na Bílý balónek, a vrací se, až sám balónek pozná, že je čas.
Jinak to tady na Zemi nejde!

© Marie Voříšková, psáno 25.11.2021 pro Blog iDnes.

Mohlo by vás zajímat

ODVAHA OTEVŘENOSTI

ODVAHA OTEVŘENOSTI

Své prvorozené vnučcce jsem před lety zasadila jedlý kaštan. Věděla jsem, že takový strom, když má sílu přežít, roste...