ODVAHA OTEVŘENOSTI

Své prvorozené vnučcce jsem před lety zasadila jedlý kaštan. Věděla jsem, že takový strom, když má sílu přežít, roste a rodí i 600 let. Takový rozsah síly přesně odpovídal síle Světla, které jsem z příchozí Adélky dávno před jejím narozením cítila. Divila jsem se sama sobě, jaké divné jsou ty pocity novopečené babičky. Moje hlava vždycky věděla, že babička je prostě milá, laskavá, hebce scvrklá a voňavá, trochu infantilní pomalá dáma. Jenže když se činem mého prvního syna inkarnovala Adélka, já jsem jistojistě cítila, že na nás všechny přišla shora dohlédnout autorita tak vysoká, že můžeme jen vykulení pokorně děkovat.
Zkrátka jsem tehdy Adélce zasadila kaštan, bez vypočítavosti zisku z rychlosti výnosu, naopak, jen tak citem, že není kam spěchat, protože všechno je jen teď, v našich myslích, a Adélka to dávno ví.
Termín porodu, Štěstí moje, měla plánován na 11.11.2011, kdo zavadil o numerologii, může tušit.
Ostatní počtáři si jistě všimli, že jí právě bude deset.

A ten kaštan zatím stále ještě nerodí, říkám si, zkouší nás.
Jsem totiž přímá a pevná nejen na sebe, ale taky v našem Českém ráji  na všechny rostiliny. Zasadím a řeknu – tak a dělej! Když nechce růst, jde na kompost. Táta přece přísně říkal, že zvíře které nemá zdravý instinkt, nemá právo na život. Mnoho let mi trvalo, než jsem pocítila, že nevyřkl žádnou kruťárnu, ale jen názor blízký pravdě, že ve zvířecí říši se bytosti učí motorické dokonalosti, tedy přežívá jen ten, kdo je rychlý a silný. Ne tak u člověka.
Aktuálně vidíme kolem sebe, že ti, co se prezentují svou rychlostí a silou moci nad druhými (nejprimitivněji množstvím svých peněz) šťastni nebývají. Stále nemají dost. A když jim je pak „hodně blbě“, a už postřehli, že se jen podřizovali svému strachu, a že užití medicíny a farmakologie za účelem dosažení chtěného rychle, nejlépe hned, se přirozené schopnosti sebeuzdravení lidského organismu vyrovnat nemůže, hledají Světlo vně kolem sebe. Často vídám takové smutné příběhy zmařených lidských životů uprostřed civilizovaného luxusu.

A tak já děkuji, že jsem se smrti lekla pořádně už ve třiceti, a tak že od tehdy nevěřím nikomu víc, než té tmě ve mně uvnitř uprostřed, která mě uzdravila. Že jsem zažila, že teprve v odevzdanosti své největší bolesti člověk tmu pozná. Starch se rozpouští zevnitř. Děkuji, že se ještě můžu dívat, jaké pokračovatele s boží pomocí zplodili moji synové (ten mladší frajer dokonce přijel, a řekl mi pyšně před svou milovanou ženou, že „Na první střik!“), že všichni, celé ty mladé rodinky, a Adélka v čele, už můžou ve svých srdcích cítit, že Světlo vždycky přichází zevnitř ze tmy.

To se totiž přirozeně děje každé lidské bytosti, když se odvážně neracionálně otevře k vertikálnímu průchodu SVOU emoční vnitřní tmou a v bolestech ji pozná – Světlo ze tmy spontánně vytryskne, člověk ho uvnitř sebe pocítí, jako by ho prosvítilo, a navždy už ho v sobě nese. Klidně a bez boje…pastedGraphic.png.
Proto jsou všechny myšlenky citem (emocí) člověka hierarchizovány, řízeny a kotrolovány z jeho podvědomí, které ovládá nejméně 95 % člověkovy mysli.
Jako když se přicházející kundalini narodila ze tmy zářící Adélka. A Vám ti Vaši…
Děkuji, že žije i kaštan ve větru na kopci (na fotce), bez jediné špetky chemických hnojiv. A všem držím pastedGraphic_1.png

© Marie Voříšková, psáno 10.11.2021 pro Adélku a další…

Mohlo by vás zajímat