MOUDŘÍ RODIČE SE UČÍ OD SVÝCH DĚTÍ

Ti moji dva, a dál i z nich další čtyři, co se mi vnučky a vnoučci vnukli, mě celý život učí, že dítě si pozoruhodně (asi navždy) pamatuje právě zážitky silných emocí.
A emoce se nedají ani vysvětlit, ani potlačit, ani naučit, ani předstírat, ani zničit… Dítě neobelžeš. Teď, když i děti v bezstarostné radosti přežily „koronáč“, jak stavu naší civilizované společnosti noblesně říkají, náhle vyhrkly jedno přes druhé: „Báábííí, půjdemé zas na medúúzýýý !“.

A vyhrkly to taky trochu otráveně, jako že se mnou nelze vydržet, když já je na ty medúzy už dávno netahám, protože přece (jak si už zvykly) já to musím cítit stejně, jako ony, že minule byly medúzy děsně príííma.
Mně se sice asociovala především vzpomínka na zmatky, s jakými jsem tehdy s dětičkami v závěsu po OC ARKÁDY pobíhala, protože zdejší obchodní profi asistenti nebyli schopni vytušit, jak příchozí civilisty nasměrovat k medúzám jednoduše a efektivně. Současně jsem ale měla radost, že v dětech zůstalo to „príííma“, a moje minulé zmatené hledání zůstalo jen ve mně.

Nová šance sebepoznání, pomyslela jsem si, a tak jsme vyrazili.

Nevím, jestli ke změně došlo v Praze na Pankráci v kolosu ARKÁDY, nebo změna nastala ve mně uprostřed, (či dokonce po volbách už nastala změna někde úplně jinde), ale k medúzám na správné místo jsme vklouzli lehounce, až jsme si mohli hned začít hrát, že se právě noříme ke dnu oceánu, protože teď jsme každý taky nějakou medúzou.

Mě v tom tichu a přítmí napadla otázka, proč my lidé (i medúzy) takto fungujeme po tisíciletí ?
A proč zjevně beze změny?
Možná pro zážitky poznávání? Abychom každý uviděli, že jediné poctivé „přímé“ informace přirozeně máme v sobě právě uprostřed?

A že dokonce se s nimi už rodíme?
Abychom mohli sami poznat, že strach do nás v dospělosti není vpouštěn zvenčí, ale je do každého z nás zaset dávno, rozhodně už v předškolním věku, kdy se do našeho podvědomí obtiskuje z nejbližších autorit. A nastává FILOSOFICKÉ (Patočkovo) nekonečné tázání:
Kam jsme se to narodili? A proč právě sem a právě teď? A ke komu?
Asi abychom poznali, že „analytici, politologové, politici…“ nezpracovávají informace nám a pro nás. Oni nám jen (většinou za peníze) nabízejí možnosti.

Abychom sami poznali, že my sami, každý z nás, se denně rozhodujeme, jestli uvěříme jim, často tlačeni SVÝM strachem, zlostí, bezmocností, ukřivděností, žárlivostí, vztekem…, NEBO už se obrátíme k sobě dovnitř a otevřeně si dovolíme poznávat SVÉ hranice, svou emoční bolest.
Protože přirozeně každý žijeme zážitky na Zemi, abychom zažíváním poznali SEBE.
U vchodu k medúzám byla totiž jasná informace „Medúzy žijí na Zemi déle, než brontosauři.“
Vy jste to věděli? Já ne.
Teď si jen uvědomuji, že je to informace nevyvratitelná.
A že ke všemu jsem ji minule úplně spolehlivě přehlédla.
Takže mám pod hrudní kostí radost zase úplně nakažlivou.
Sice moje hlava neví, kde od minula změna nastala, ale radost ve mně uprostřed jako důkaz správnosti mé cesty trvá a roste. Jako v dítěti i ve mně poznáním zužitkované emoce. Třeba s medúzami…

Marie Voříšková, babička advokát,
 V Praze, 16.10.2021

page2image1640048

Mohlo by vás zajímat

ODVAHA OTEVŘENOSTI

ODVAHA OTEVŘENOSTI

Své prvorozené vnučcce jsem před lety zasadila jedlý kaštan. Věděla jsem, že takový strom, když má sílu přežít, roste...