JE DŮVĚRA EMOCÍ? OD MRTVICE PO NEW ZEALAND ?

Přátelé, včera večer, 17.9.2021, jsem byla po dvouleté pauze v divadle. Od léta ’19 jsem nezvykle hodně cestovala, protože když (v křesle u krbu) spokojeně usnula počátkem 13. roku svého života naše věrná strážkyně, dobrmanka Andulka, už jsem mohla roztáhnout křídla a letět svobodně sama, po mých dětech, mých mužích, a mých rodičích, už jsem mohla hýčkat jen sebe, už jsem nechtěla pečovat o nikoho, ani o psa. Propustila jsem je, všechna ta boží stvoření. Tedy po smrti naší „Anny Rytmus ze Psoluky z Javoří“ jsem náhle stále intenzivněji cítila, že se mám rozjet po zeměkouli, protože to bude naposled.
Už se znám, jsem divná, jak pocítím tuhle svoji (většinou velmi neracionální) intuici, nemám na výběr, nemůžu ji neposlechnout. A jak jsem takhle neracionálně nenormální, tak hned racionálně vyhodnocuji, že se možná jen obávám, abych ten křehký vnitřní hlásek nepřeslechla, když mi už před 30 lety tak nepochopitelně spontánně uzdravil karcinom plic. Totiž tehdy jsem poznala, že nestačí si myslet, že vím, ale že je třeba cítit a poznat, protože rozhodujícím důkazem správnosti nastoupené cesty jsou nastalé změny v každodenním životě. Radost duše a zdraví těla.

Třeba, že karcinom se zmenšuje. To potom všichni jen soucitně a vděčně mlčíme a uvědomujeme si, že jsme lidmi v jednotě.
Tak takhle poučovaná celým svým životem, v tom roce 2019 jsem najednou necítila jen to, že mám cestovat, ale moje bláznivá Viktorka zevnitř z mého uprostřed nekompromisně trvala na tom, že mám obletět zeměkouli. Náhlé změny nálad jedné mé tehdejší klientky žijící v Kanadě tomu pomohly, že jsem týden strávila (nemůžu říct prožila) ve Vancouveru. Tohle západní pobřeží omývá oceán, jakoby už všechno ostatní bylo po smrti, podivné bezslunečné deštivo, vnímáno mnou, je tam ještě hnusnější, než na Islandu.

Tři zážitky ve mně z těch míst zůstaly: 1) prohibice, 2) růst čtvrti čínské oligarchie za městem a 3) že ptáci tam zpívají jen ze záznamu u přechodů pro chodce jako znamení – zelená běž!
Předzvěst mrtva.
Není pak divu, že mě moje intuice z té západní Kanady hnala pěkně přes Pacifik, pošimrat pod sebou Bermudský trojúhelník.
 To je teprve závan zázraku života lidského, když po takové kanadské hrůze, nastoupíme do letadla Air New Zealand. Tam je každý člověk autenticky svůj, letušky i stevardi různého věku, v pestrých šatech, jejich poctivé úsměvy z hloubky nitra jsou nakažlivé. Žádné Barbie, žádná unifikace. A letíme nad tou masou vody celou noc. Zvláštní cítění.
Vedle mě sedí mně neznámý zjevně nevidomý Angličan, dál vedle něho přes uličku jeho přítel, ten s náhlým probuzením do tmy vykřikl : „Kde to jsme?“ a můj soused šťastně zahlaholí :”Tak kdo je tady slepej, já, nebo ty? Tak se podívej!“ a řve smíchy. Samozřejmě, že nakazili osazenstvo celého letadla, chechtali jsme se všichni, nikoho asi nenapadlo, kdo tyhle svaté ostrovy kolonizoval.

Ráno, když jsme vystupovali na letišti v Auckland, cítila jsem všemi buňkami těla, že tady je ještě přirozeně lidsky čisto. Neměla jsem ponětí, jak vypadají Maoři, světová špička rugby se svým šokézním Haka, byla jsem hlavně zvědavá, jak to dokázali, že zákonem
prohlásili řeku Whanganui za živou bytost s právní subjektivitou. Prý aby mohli patřičně trestat ty „úžasné evropské sportovce“, co ji a její břehy ve svých trendy oblečcích a s veškerým top vybavením každoročně devastují svým adrenalinovým sjížděním.

Zkrátka konec roku 2019 jsme prožili na božím Novém Zélandě, pak jsme ještě (taky jsem cítila, že naposled) trochu zalyžovali v Dolomiti na Marmolada, a šup domů.
Byla jsem návratem do té malinkaté (po věky pokrytecké a smrtelně rozhádané) Evropy tak vykolejená, že jsem si v únoru odkudsi na sebe stáhla černý kašel. Lékaři vědí, proč se mu říká „stodenní“ a proč malé děti zabíjí. Teď už to vím empiricky i já, tři měsíce člověk žije, jako by měl v prsou permanentně pracující rozbušku, která se pokouší mu roztrhat hrudní koš. To jsem zase přemýšlela, proč je člověk někdy informován bolestí, a někdy naopak, už jen nevratným bezbolestným koncem, třeba mrtvicí.
Dospěla jsem k závěru, že kdo cítí bolest, má ještě šanci poznat (se), čili že za bolest je radno děkovat. Totiž pamatuju si od mého mládí nadosmrti, že rakovina plic nebolí, člověk se jen pomalu bezbolestně dusí. Asi aby pochopil, že vlastně už žít nechce, že si života neváží. Tak to si asi dovedete představit, že když jsem teď v takových mých nenormálních úvahách už začala být vděčná, že mě černý kašel asi nezabije, protože už můžu aspoň v sedě a aspoň na chvíli usnout, pocítila jsem zas Světlo uvnitř uprostřed, a svou slábnoucí nepokoru v mém stesku, proč nemůžeme žít na New Zealand.

Protože ve Vesmíru je vždycky všecko správně, každý dostává přesně to, co potřebuje, aby mohl sám o sobě a svém životě svobodně rozhodovat.
 A jestli chcete říct, že za svobodu se musí bojovat, já Vám klidně odpovím, že já ne, já už dávno vím, že každý je na cestě, každý prochází ve spirále nahoru svými různými úrovněmi poznání až do průniku všech. A tam je všechno JEDNO.

To se mi pak nedivte, že když, 12.3.2020 v posteli, ze které můžu koukat přes francouzské okno dolů do údolí k lesům, já s černými kruhy pod očima, ale šťastná, že ještě žiju, jsem četla, že se budeme bránit přírodě, neboli, že nějaký korona nebudeme chápat jako zkoušku síly svého citu lidskosti, ale jako nepřítele pro zteč ke společnému boji, že mně se chtělo řehtat.
Jak může být člověk pošetilý, že se třeba svobodně rozhodne bránit se proti přírodě veden nejmocnějšími autoritami ekonomickými, a nikoliv těmi, které každý nosí u sebe uprostřed a s nimiž se rodí?
 Každý se rodí s důvěrou…
Zase jsem uzřela, že se stále každý učíme připustit do své chytré hlavy info srdce. To pak když se v člověku rozlije rovnováha jich obou, teprve vidí (já), jak nerozumí ještě ani sám sobě. Já si totiž myslela, že cítím, že mám obletět zeměkouli naposled, protože (asi :D) ke mně přijde mrtvice, jako k několika mým předkům, takže spočinu do věčnosti hezky doma v tichu, bez bolesti ve spánku…
Ale to já ne. Já si ty bolesti vybírám, aby mi to už nekonečně došlo !
A jak s tím souvisí včerejší premiéra v D21 a oslavy výročí Svaté Ludmily na Náměstí Míru, to Vám napíšu snad příště, abyste dnes neměli čtení moc dlouhý.

 

© Marie Voříšková, psáno 18.9.2021, vzpomínkou pro moji mámu, když tenkrát 18.9.1999 odešla klidně doma v mojí posteli ochrunutá na celé tělo tou milosrdnou mrtvicí… Díky.

Mohlo by vás zajímat

ODVAHA OTEVŘENOSTI

ODVAHA OTEVŘENOSTI

Své prvorozené vnučcce jsem před lety zasadila jedlý kaštan. Věděla jsem, že takový strom, když má sílu přežít, roste...