Cesta ke štěstí?
Úplně jinak!

Studenti medicíny se na univerzitách učí, že lidská mysl (cit a rozum, neboli psychika) sestává z 5 % z vědomí (to je naše chytrá hlava, která sebevědomě „všechno“ ví) a 95 % naší mysli tvoří podvědomí (především uložené emoční programy pronikající spontánně do dětí v jejich předškolním věku vibracemi z jejich okolí), protože každý člověk se rodí poctivý, pravdomluvný a činorodý s touhou po poznání, tedy pracovitý.
Jak by mohlo být v dokonale spravedlivém Vesmíru jinak, než že to obrovské lidské podvědomí (a dokonce ještě zcela bezrozměrné nadvědomí) ovládá člověkovo 5 % vědomí? Jak by to mohlo být jinak, než že každá lidská myšlenka je řízena, hierarchizována, kontrolována a tak ovládána člověkovou emocí jako vyšší frekvencí elektromagnetického vyzařování?
První profesor lékařské psychologie v ČR, pan Prof. PhDr. et PhDr. Radek Ptáček, Ph.D., opakuje veřejně, že „Člověk není racionální tvor, nýbrž je emocionální bytostí jen občas schopnou racionálně myslet.“.
A propos, zkoušeli jste se někdy „hlavou“ naprogramovat k radosti, čilosti a zdraví?
Nefunguje to, viďte, emoce vládnou, zatlačit se nedají.
I to aktuálně vychytralé „…tohle je můj svět/vesmír a tamto/oni mě nezajímá, to se mě netýká…“ není nic než krutý sebeklam.
Trvale efektivní psychická úleva přichází jen poctivým niterným rozpouštěním strachu v sobě. Bolí to, ale spravedlivá odměna za poctivou sebereflexi, očišťování, usebrání, či kontemplaci je zaručena. Vesmír je spravedlivý, člověk je (prokazatelně např. oficiálním vědním oborem psychosomatikou) poznán jako mnohoúrovňová bytost.
Pamatujme, že už mudrcové Staré Číny před tisíciletími objevili správně, že „Cokoliv se vědomě potlačuje, je současně spontánně podvědomě posilováno k růstu, aby příště muselo být poznáno.“!
Proto si važme svých emocí, jsou darem našeho poznání sebe a tak všeho. Poznávejme, že v našich životech je všechno správně, že co není radostné, to je užitečné pro náš další možný mentální růst.
Cílem je cesta.
Prostřednictvím spontánně probíhajícího každodenního života – v procesu Automediace® – přesunem prvotního bodu své pozornosti zvenči k sobě dovnitř doprostřed se každý člověk navrací k emoční důvěře, k sebeúctě, k přírodní rovnováze v sobě.
Každý z nás je zcela jedinečným, proto každý sám rozhoduje, kam se bude ubírat na své cestě dál. Když už víme, že jsme po pěti civilizacích (před námi již zaniklých) právě šestou civilizací se splněnými sedmi zákony, jak píše známý egyptolog, dřívější prorektor Karlovy Univerzity, prof. Miroslav Bárta v knize „Sedm zákonů, jak se civilizace rodí, rostou a upadají“.
Takže ciťme!

„Tak furt nekňuč, že jsi šeredná, buď ráda, že se aspoň dobře učíš!“ říkali jí často, a ona bystře usoudila, že na světě musí ti v tělech mladších, menších a křehčích, dělat to, co chtějí ti hrubší, větší a tvrdší.
Těšila se do života ženy, že sama dospělá už bude na druhých nezávislá, že bude konečně moci žít po svém, dělat pro lidi lásku.
Ve svém 17. roce jí slíbili dovolit první vánoční večírek. Pro své dysmenorrhea se ale právě 17.prosince 1975 skácela na dlažbové chodbě a vyrazila si frontální zuby. Lékaři tehdy klidně konstatovali, že „pusinku zašili, pahýly zoubků zabrousili, pokračovat můžeme po Novém roce.“
S opuchlým obličejem, takže ještě šerednější, než obvykle, prožila zimní svátky v jinak zdravém těle, „nafrněná“ sama doma. Silvestra po svých 18. narozeninách už si vzít nedala, i když všechno bylo jinak, než původně s kamarádkami domluvily. Když se pohledem v modrých očích onoho muže úplně utopila, uprostřed svého těla hned věděla, že právě s tímhle bude mít děti.
Tak s Voříškem nastal konec romantiky, která vlastně nikdy nezačala.
Po 15 letech „normálního“ manželství bez citové opory muže jí diagnostikovali karcinom plic.
Věděla hned, že si tu děsivou nemoc udělala sama, že si do sebe jen ukládala letitý žal. Rodičům o své nemoci ani neřekla, synové byli malí, manžel říkal, že všechno vyřeší čas, že on chce mít klid.
Šourala se o vycházkách kolem chemií znečištěného Labe od jedné lavičky k druhé, protože dál bez pomoci druhého člověka nedošla. Vytrvale plakala a plakala a prosila někam nahoru, aby jí bylo dovoleno aspoň vychovat své syny, aby je nemusela nechat tady na Zemi bez mámy s mlčícím a nic necítícím otcem. Po půl roce váhání lékařů, zda invazivní medicínu ano, či ne, konstatovali nadšeně, že „se to zmenšuje“.
Vsugerovala si, že místo černého kusu uhlí, teď nosí v plicích u srdce probuzené světlo, které k ní mluví; že její duše ji informuje, že v přetvářce a pokrytectví se žít nedá, že před sebou nikdo neuteče.
Kdyby jí tehdy někdo řekl, že poctivým výdělkem za práci ve své právě otevřené advokátní kanceláři (bez klientů) sama opečuje své syny a jako kamarády je odvede až k promocím, že se od nich dočká čtyř božských vnoučat, že bez jediné půjčky, daru nebo dědictví postaví v přírodě krásný dům a ještě procestuje celý svět… byla by si bývala jistá, že ten člověk je blázen.
Mezi nejrůznějšími etniky po celé Zemi se ujistila, že jediná zdravá závislost člověka je závislost na Zemi, že Země je člověku tělem, které ho živí.
Lze číst z Véd už 4 tisíce let: „Vývoj lidského ducha na Zemi má záměr poznat všecko. K tomu spotřebuje asi 1.430.000 inkarnací. A to všecko je teď.“ Proto pamatujme, že lidské tělo je přirozeně schopno sebeuzdravení, že zdravé tělo je dílem radostné duše. Příroda je nezničitelná.
Peníze se jíst nedají!

Navštěvovali ji důvěřiví lidé s žádostí o poskytnutí právních služeb, mnozí ale už po úvodním rozhovoru chápali, že jejich lidské problémy vězí v jejich hluboce vytěsňovaných emocích a v potlačovaných a dlouhodobě neřešených konfliktech mezilidských vztahů. Tak si všichni začali uvědomovat, že soudy a státní instituce mohou řešit problémy lidskosti jednotlivců jen na té nejhrubší úrovni.
Ti, kteří se odvážili k sebereflexi a práci na sobě, brzy poznali, že i jejich trvale efektivní cestou ke štěstí je otevřený, poctivý, čestný a slušný smír a tak dál už právní zastoupení před státními institucemi nepořebovali. Dokonce i některá státní rozhodnutí zjevně excesivní je přestávala dráždit.
Jejich duše se probouzely a tak uzdravovaly nejen jejich těla, ale i těla jejich partnerů včetně vztahů s okolím.
Ačkoliv celoživotně politicky neorganizovaná, nezávislá a veřejnoprávně nečinná, v roce 2018 ji její nitro podnítilo k účasti na nejvýznamnější mezinárodní advokátní konferenci posledních let – Konferenci ke 100 letům české a slovenské advokacie v Luhačovicích. Tam v bloku „aktuální otázky advokacie“ přednesla svůj příspěvek „Etika v právu…“.
Předseda ČAK, pan JUDr. Vladimír Jirousek, tento přednes tehdy uvedl slovy: „Na závěr dnešního pracovního dne je připraven příspěvek o etice. Advokátku Voříškovou neznám, vybrala si téma odvážné, tak uvidíme.“
Po skončení potlesku advokátů v zaplněném sále řekl pan JUDr. Vladimír Jirousek do pléna: „Teď už advokátku Voříškovou znám, vážím si jí a děkuji, že na závěr našeho pracovního dne namalovala takovou krásnou tečku.“
Na následující víkendové zahradní slavnosti byla předsedou ČAK vyzvána, aby svůj příspěvek o etice zaslala k uveřejnění –
Etika v právu ZDE 
Geniálně řízenou náhodou byl příspěvek zveřejněn právě v den jejích 60. narozenin, 24.9.2018.
Možná tehdy právě jen citem nevyhodnotila správně, že po 25 letech právní praxe, měla už požádat z České advokátní komory o vyškrtnutí. Bývala by se nemusela jako aktivní advokát dožít právního marasmu zejména po roce 2019. Nemusela by se dočkat dokonce ani kárání, že po 30 letech advokátní praxe nyní údajně poškozuje dobré jméno advokacie, ačkoliv ve své holistické profesní činnosti ze svých celoživotně přísných zásad priority citu lidskosti, nutné poctivosti a pravdomluvnosti nezměnila nic…