Nenahraditelná vlastní zkušenost

Jako advokát (u České advokátní komory pod evidenčním číslem 6365) jsem samozřejmě vázána povinností mlčenlivosti. Ve zveřejňování vlastních zkušeností z téměř třicetileté privátní právní praxe a advokátního života jsem tedy omezena. Takto jsem jako advokát zákonem omezena jistě spravedlivě, v praxi by měla být chráněna práva i osobní údaje každého. Jenže…

Jenže se stalo, že jsem se v posledních letech párkrát dostala do osobních kritických životních situací, které člověka, jako účastníka - subjekt právních vztahů, nutí k volbě, zda se bránit, nebo rezignovat. Zda se mlčky ještě víc shrbí, ztvrdne a uvnitř sebe posílí ukřivděnost a bezmocnost, možná zlost, možná strach. Nebo začne svou nespokojenost křičet kolem sebe a svým “spravedlivým bojem” podněcovat další lidi k agresi, nesnášenlivosti, nenávisti. Zvolila jsem třetí možnost - pod heslem “Není důležité, co prožíváte, je ale důležité, jak to snášíte” jsem jako zarputilý odpůrce psychofarmak opakovaně trpělivě procházela Automediací®, mé bolavé emoce se tak spontánně vypouštěly do nekonečné tmy a přeměňovaly se na světlo, narůstal můj vnitřní klid a síla se “bezemočně” bránit oficiální zákonnou cestou. Tak jsem se např. k vítězství mé obrany proti mediálně známému JUDr. Z.A. propracovávala českými soudy bezmála jedenáct roků. Vedle toho dosud užitečně snáším důsledky kyberšikany páchané na mně, jako advokátu, neznámou paní M.K., kterou jsem nikdy v životě neviděla, které jsem nikdy žádné služby neposkytovala, a která, světe div se, (podle sdělení Policie ČR) byla a dosud je ředitelkou jedné vesnické základní školy. Zastoupení elitními advokáty v těchto i dalších “mých” věcech mi přineslo nepřenosnou osobní zkušenost “účastníka řízení” - zažila jsem v praxi opakovaně, že jen některý “odborník” (i právník) ví o tom, že ve své odborné praxi (také advokátní nebo soudcovské) je vždycky nejprve člověkem a teprve pak “odborníkem”, zažila jsem v praxi opakovaně, že zásada recentní právní teorie, že spravedlnost je souhrnem svobody a rovnosti, je zásadou teoretických právních učení, vzdálených potřebám lidských životů na hony. A tak jsem i sama na sobě, jako člověk občan, zažila zkušenostní poznání, že není-li základní hodnotou společnosti a pilířem sociální dynamiky etika, jako praktická disciplína filosofie, nemůže se společnost lidí vyvíjet jiným směrem, než k vlastní razantní přeměně, nazývané dnes už mnohými vědci stručně kolaps.

Proto vedle výkonu advokacie přednáším o praktických výsledcích čtvrtstoletí bádání mechanismu nazvaného Automediace®.

Děkuji všem mým “škůdcům” za dar poznání a vědomí, kterým mě obohatili, že bohatství lidského života nosí každý v sobě, stačí ho “jen” probudit. Třeba Automediací®.

AUTOMEDIACE® - OVĚŘOVANÉ HYPOTÉZY PRÁVA:

1) Každý člověk touží žít svobodně a radostně - k ochraně šťastného života každého člověka společnost lidí tvoří zákony.

2) Dokud společnost lidí vychází z etiky, uctívá a respektuje původní přirozenou podstatu člověka - lidskou šlechetnost, právo na rovnost, osobní svobodu a spolupráci, tedy právo na šťastný život, zákony jsou stručné, jednoduše jasné a jejich dodržování je rychle spravedlivě vynutitelné - ve zdravé společnosti “se ví”, co je správné a co "se nesmí" a podle toho se lidé přirozeně různě intenzivně snaží zodpovědně řídit svůj život.

3) Nadřazuje-li však společnost nadevše právo jedněch lidí ovládat druhé a projev práva nerovnosti subjektů podřizuje nadvládě moci peněz a strachu, je už společnost lidí nemocná - zákony takové společnosti jsou komplikované, často nesmyslné a navzájem si odporující, moc zákonodárná, výkonná a často i soudní stojí přímo proti člověku.

4) Mocní v nemocné společnosti zastírají zdravé a přirozené lidské “zevnitř”, tlačí ostatní do podřízenosti a závislosti. Nespravedlivý systém "mocných zvnějšku" sílí cíleně programovaným tlakem posilování a současně zdánlivého uklidňování strachu a emoční bolesti “bezmocných" a vede jen k další polarizaci společnosti.

5) Ukazuje se v praxi každodenního života civilizovaných společností, že cestou k uzdravení každého člověka a potažmo celé společnosti (včetně úpravy jejích zákonů) může být jen kultivovaný "návrat k sobě dovniř", poznání svých zapomenutých a vytěsněných negativních emocí a v důsledku takového poznání přirozené rozšíření etiky vlastního vnímání, skutečná eliminace strachu a oslava jedinečně lidských duchovních kvalit projevených v praxi.

Aktualizace 10.10.2017