Rozpolcená, rozštěpená…

osobnost, společnost - svět.

Je mi dneska hodně hnusně. Hodně hnusně je mi dneska výjimečně, možná poprvé je hodně hnusně mně úplně celé, hodně hnusně je všem mým vnitřním hlasům myšlenek, vnitřním partnerům, jak tomu říkají někteří akademici. Hodně hnusně je mé intuitivní hravé Viktorce, ale i rádobychytré advokátce Marii, jak těm dvěma částem uvnitř sebe říkám JÁ. Hodně hnusně je dneska celému mému tělu, ve kterém mé JÁ přebývá. Nebo spíš přebývalo, protože dnes je mé JÁ i mé tělo nějaké rozštěpené, rozpolcené, kus mě tahá nahoru, od všeho pryč, kus sedí dole a chce se ještě rvát, ale dochází mu síly. A oba kusy se nechtějí vidět (nenávidí se) a pokrytecky se tváří, že si navzájem nevadí, že se navzájem nevidí, že každý dělá to své, co dělat má. Bez emocí!

Jenže k žití to není.

A tak se ptám kamsi dovnitř do své tmy : “Proč ?” a “Co mám dělat?” “Nedělej nic, jen si to uvědom. Že se na tebe všechno nějak sype.” Chytrák Marie (pro jemnocitné entita těžká, tmavá, hustá až lepkavá) mi okamžitě předhodila tuhle odpověď. Sama se sice už dusí, ale ještě má sílu se hned nato pohrdavě usmát a svou odpověď okamžitě skrečovat, ona je přece chytrá a ví, že všechno je složitější : “Všechno se na tebe sype? Pche! Klišé! Když nemůžeš, tak přidej! Jdi do akce! To dáš !” Laskavá hravá Viktorka (pro jemnocitné entita lehká, světlá, étericky čirá až kluzká) už chce jen co nejrychleji od mého těla pryč, vznáší se někde kousek nade mnou v oblacích, už nemá sílu se na to “tady dole” ani dívat. Naříká : “Nemůžu tady bez té dole být, nemůžu být bez těla, jenže ona mě nechce vnímat ! Je tak odporná, tmavá, těžká a hustá, pokrytecky předstírá, že mě nepotřebuje, až se mi příčí se k ní vracet. Buď po mě šlape dole, nebo teď mě od sebe vystřelila nahoru, abych ji prý neobtěžovala, že musí být racionální a akční. Jsem odtržená, je mi nesnesitelně.” JÁ se ptám té husté dole “Můžeš se nějak povznést? Ty přece taky dlouho nevydržíš bez ní, bez invence. Musíte se spojit! ” Chytrák Marie mi odpovídá agresivním a zároveň zoufalým mlčením, nemůže se hnout, je ve mně stále těžší a tužší, upadá níž a níž a bezmocně čeká, co se stane. Na víc už nemá.

Jasně. JÁ jsem asi rozštěpená, to je nejspíš nějaká diagnóza. Při životě mě ještě drží torzo slov psychiatra Höschla, které jsem (bez potřeby osobního ošetření :-)), kdysi někde přečetla, že diagnózou je, když vyšetřovaný “slyší hlasy a vidí obrazy” hmotnými smysly. No tak snad jsem se ještě úplně nezbláznila, ušima nic neslyším a oči mám zavřené.

A zkouším teda to své hodně hnusné uvnitř sebe nějak zužitkovat. Můžu cítit, že mé obě části sebou vzájemně pohrdají, je mezi nimi ale nějaké nezrušitelné pouto, takže zároveň vnímám, že bez sebe nemůžou dál žít. Intuitivní Viktorka chce dál a výš a trpí, že těžké tělo je připoutané dole, chytrák Marie zase chce mít pod kontrolou tu jedinou jistotu tady dole a všechno ovládat, ale musí připustit, že bez té lehoučké shora nemá dost sil a poslední síly ubývají. Jedné bez druhé hrozí zmar. Schoulená ve tmě pod svou hrudní kostí hledám odpověď ve vztahu mezi nimi… a vybavuje se mi situace.

V teplé útulné kavárně u stolečku hovoříme s jedním kolegou advokátem. Je to zajímavý člověk, často mi opakuje, že pro mě rád udělá, co potřebuju, že mi chce být prospěšný. Seberealizuje se vedle advokacie ve vysoké politice a tak si mu postesknu, jak služby často nejsou služby. Jak i jedna nová trenérka v tělocvičně na mě koukla jako dozorce v lágru a jen křikla “Kartičku!”, což asi mělo znamenat “Vítáme Vás v našem Kruháčfitcentru, prosím, klikněte si na našem IT přístroji svou očipovanou kartou, když jste si předem naši péči bohatě zaplatila, hned budu u Vás a domluvíme se, co Vám můžu nabídnout”. Nebo specielně vzdělané odbornice v mnoha Optikách, kde se podívaly na moje milované jedinečně barevné obroučky na brýle a bez čekání na můj dotaz, nebo dokonce vyslovení mého přání, okamžitě vysoce odborně odpověděly “To nejde! Nemůžeme za to převzít záruku! Můžete si vybrat z naší široké nabídky obrouček. Ano, jiných, než jsou ty vaše, samozřejmě. ” A pak taky někdy v Bance, a někdy na Poště, někdy u Kadeřnice, někdy v Autosalonu a skoro vždycky na Úřadě… Jasně, že občan zákazník má především právo být podřízený a platit, musí být vděčen, že služebník (rozuměj poskytovatel služeb) ho vůbec strpí. Protože poskytování služeb už dávno není služebníkovou péčí o občana zákazníka. Jde přece o systém. “Ale u služeb to nekončí!” vykřikla jsem na kolegu systémem zasažená, ale ještě s důvěrou, že on je přece také advokát a tak ví. “Co teprve co se děje ve zdravotnictví, když se na mě obrátila maminka zdravé a šťastné dcery, že “…doktorka při “preventivní” prohlídce na dceru koukla a řekla, že se má objednat na očkování proti rakovině děložního čípku a musí k výživové poradkyni, protože lékařká “vidí”, že holka je hubená a mentální anorexie je diagnóza!… A co vadné potraviny, a zatuhlé školství a všudypřítomný svět IT a neomezená moc médií…”. Oba víme, že takových případů se děje v každém okamžiku stovky a my tomu říkáme život.

Ale co s tím, když je člověku (jako mně dneska) hodně hnusně?

A kolega mi spokojeně přitakává, že je pochopitelné, že stejně rozštěpená je situace v legislativě a potažmo i u soudů, že předseda Nejvyššího z Nejvyšších soudů oprávněně veřejně řekl, že by to sice tak být nemělo, ale je, že právo je bráno jako nástroj vládnutí vedle peněz a obsazování důležitých míst a je vlastně spotřebním zbožím s rychlou obrátkou. Nemohlo být jinak, než že jsem se (zdánlivě smysluplně) před kolegou rozčílila, že nejstrašnější je projev toho všeho v politice, kde je cynickým standardem nectít “zájem lidu”, když například jeden, jako lídr strany zvolené jen 572 948 občanů z 10 588 063 všech, to je 11,32 % z těch 60,84% všech oprávněných voličů, co k volbám přišli, přesněji z 5 060 745 všech platných hlasů, řekne suverénně veřejně, že on by měl být předsedou poslanecké sněmovny, protože to je pojistka demokracie, tak mě koukejte zvolit, a když ne, já veřejně odborně vysvětlím, jak mizí demokracie a jak vy to děláte špatně. A pak je navržen pro zajištění bezpečnosti ten, který před pár lety řekl rozhodně, že “…Prahu jsme v roce 1989 měli oplotit a nechat vychcípat…”. Nebo jiný, který vede vládu celé (a vydržel celé!) volební období jako zbabělec teoretik bez výrazu, a po debaklu ve volbách veřejně odůvodní svůj neodchod z politiky svou “přílišnou slušností”, ačkoli sám nikdy, ani jediný den nepůsobil mimo školní škamny nebo politikaření a o životě lidí “mimo začerněná skla limuzín” tedy neví nic. A nebo ten, co léta podniká stejným způsobem jako většina ostatních podnikatelů v naší zemi, a který navzdory svým podnikatelským úspěchům nikomu nevadil, dokud mezi politiky nepřinesl nový vítr… To už na kolegu křičím, uvědomuju si, že jsem se nechala trochu unést svými neuvolněnými emocemi, cítím se nějaká rozpolcená, tak se mi tu maloučko ulevilo, že jsem se mohla svěřit někomu důvěryhodnému, advokátovi a zároveň politikovi, protože on snad ví, jak by to možná přece jen mohlo jít. A pak usrknu kávu a dodám polohlasně: “Však to znáš, tak promiň. Mně jen vadí, že i politici jednají úplně bez úcty k čemukoliv, a chovají se, jako kdyby lidi byli úplní blbci.”

A kolega se v šarmantním obleku nadlehčil na pohodlném křesle, pomalu se napil ze své sklenice čisté vody, poněvadž on je sportovec a tak kávu nepije, a chlácholivě mi odpověděl : “ No ale oni jsou.”

Já civím, proto on dodává “Lidi blbci. S tím nic nenaděláš. Je to jen hra, vlastně boj, kdo je tvrdší a kdo vyměkne.”

On to se mnou tenhle kolega myslí dobře, a nechce, abych zbytečně trpěla, protože to prý nemá smysl. A tak mi možná radí moudře - mezilidské vztahy jsou prý jen protředkem, jak můžu sám vyrůst, etika a pokora jsou zapomenutá slova pro silné dávno k smíchu. A moje zkušenostní tušení, že se zcela mění paradigma světa, mi prý nechají, dokud jim nezačne překážet na jejich cestě za vyšší pozemskou, politickou a ekonomickou mocí.

Klidně mi dochází ta úplně neracionální pravděpodobnost čili “vědecky” neověřená hypotéza, že vyšší moc je nesmrtelná, je vysoko (pro jemnocitné entita lehká, světlá, étericky čirá až kluzká). A moc ovládání nemůže být nic jiného než nízko, (pro jemnocitné entita těžká, tmavá, hustá až lepkavá) a má vyměřený lineární čas, je tedy smrtelná, pomíjivá. Až vyprší její čas, rozpadne se v prach Země.

A tak s díky za všechny bolesti nejen od “služebníků”, učitelů a politiků jdu do přírody a v dešti křičím nahoru, abych tu bezmocnost chytráka Marie vertikálně vypustila do Nebe a dupu dolů, abych ji vertikálně vypustila do Země, protože horizontálně ne, to by se má bezmocnost a zoufalství jen šířily mezi živé bytosti a ke mně, jako vysílači by se musely někdy vrátit. Automediace® jede - začínám se zmoklá smát sama sobě, jak se ta krásná Viktorka laskavě zase spouští dolů, chce odlehčenou Marii obejmout, za její pokoru a obě se spojují a JÁ jsem zase jednoduše jedna a mám zase úctu k životu na Zemi, nikam pryč se mi odtud nechce a těším se z krásných čtyř vnoučat, protože jim jsem v tom systému statečně vychovala rodiče a vážím si své práce, že jsem ji mohla dělat s úctou k druhým lidem a chce se mi dál žít…

A tradiční politici a všichni jim podobní renomovaní odborníci si můžou dál být jisti, že “lidi jsou blbci”. A na druhé straně “ezoterikům a duchařům” posílám dole citát, pokud by si snad také chtěli pomyslet, že blbci jsou ti neduchovní pragmatici.

Protože jedni bez druhých jsou nic. Takže jak chceš.


OSHO: ”Skutečná láska vyžaduje ochotu zemřít tomu, kým jsme byli, abychom se znovuzrodili na lásku připraveni, hodni jejích milostných výšin. Musíme prorazit brnění, které zakrývá naše srdce a toto prorážení není příjemné, je bolestivé, děsivé. Může trvat roky, než slzami rozpustíme tvrdost, která vzniká v tomto světě a pokrývá naše křehká, laskavá vnitřní já. Slzami nad každou zničující ztrátou. Slzami nad každou ponižující prohrou. Slzami nad každou zopakovanou chybou. Však ti, kteří si dovolí tyto slzy, a dokonce je uctívají, nejsou neúspěšnými kandidáty lásky, nýbrž jejími skutečnými zasvěcenci. Po bolesti přijde síla. Nejprve se srdce zlomí, a teprve pak se vznese. Oči, které plakaly, lépe vidí.”