Pootevřeně i o Polsku

Takže mi Marií konečně bylo dovoleno pootevřít situaci u nás. Já, Viktorka automediace®, žiju hodně blízko u advokátky Marie Voříškové. A to mi věřte, že ji sleduju více než čtvrt století, a sleduju ji hodně pečlivě, totiž ani mně není často umožněno, abych ji nesledovala, jak hodně u ní žiju blízko. Proto se často pokouším ji usměrnit. Ona je totiž, tahle celkem bezvýznamná advokátka Marie, osobně nějak divně jiná a dost často úplně nemožná. Tedy spatřeno mým, s vaším dovolením svobodným, úhlem pohledu, že. A teď mě zase roztočila doběla, protože někomu začala vysvětlovat, že situace kolem reorganizace nejvyššího soudu v Polsku je nám dost vzdálená a příliš se nás netýká a tak my bychom se prý měli starat raději o sebe, prý o etiku v našem jednání. A zase mlela ty “oficiální” statistiky, že každý měsíc přibyde na planetě Zemi milion hektarů pouští a každý měsíc ze Země zmizí 800 tisíc hektarů orné půdy a 700 tisíc hektarů lesů a jak malé procento lidí drží téměř veškeré bohatství světa a jak velké procento lidí hladoví, a tak. A já jí říkám, holčičko prober se, seš přece advokátka. Ona nic, to je pro ni často typické, jaká je to chytračka, že když o něco důležitého jde, tak na mě dělá hluchou. Jenže pak se k věci Polska statečně vyjádřil (vyndal ze svého jádra :D), pan advokát Aleš Rozehnal. A mně se chtělo hulákat radostí. A šťouchala jsem do ní, do Marie, ať si dovolí užít si tu radost, že je tady, zá se, že prokazatelně, alespoň jeden advokát člověk, který vyjádřil svou připomínku eticky i vůči těm nejmocnějším. Já Viktorka jsem laik, advokacii nerozumím, ale co se děje “v právničině” jak oni tomu říkají, to sleduji dost zblízka. Často nerada, jak jsem už řekla. Zkrátím to, Marie poslechla a na okamžik se (tiše ve své pracovně) z příspěvku pana advokáta Rozehnala zaradovala, že je to rozkošné, jak jím bylo statečně poukázáno “jen” na právní stav věci, totiž, že u nás jsou soudci navrhováni ministerstvem spravedlnosti mnoho let v naprosté tichosti a pak je podle tohoto ministerského návrhu jmenuje pan prezident. Čili prý hůř, než v Polsku. A tahle moje blízká advokátka Marie se zaradovala (tiše ve své pracovně) ještě také z toho, že čtenáři příspěvku pana advokáta Rozehnala mohli sami svobodně cosi POCÍTIT pod svou hrudní kostí - jak k tomu kdysi inspiroval (pro mě laika vzácný) ústavní soudce Vojtěch Cepl. Čtenáři příspěvku pana advokáta Rozehnala teď mohli pocítit, že především nejde o proces jmenování soudců nových, ale především jde o proces odchodu soudců dosavadních, dlouhodobě nainstalovaných. A to je, říkala mi advokátka Marie, v takzvaném právním státě moc choulostivá věc. Poučila mě, že sice v recentní právní teorii je spravedlnost součtem svobody a rovnosti, ale v praxi je věc prý daleko komplikovanější, na teorii a vědu nelze odkazovat bez “dalšího”. Taky mi řekla, a toho jsem si už všimla mnohokrát, že to s oblibou říkají všichni, kterým já říkám místo člověk moudrý, přesněji člověk chytrák, řekla mi tu kouzelnou formuli, že totiž situace je složitější. V tu chvíli jsem byla zase ráda, že jsem laik, protože já si dovoluji vidět tyhle lidské právní a sociálně psychlogické proudy a systémy jako geniálně jednoduché, vidím je stejně geniálně jednoduché, jako celou nejspíš ne zcela poznatelnou přírodu a tak nepochybuji o tom, že složité a komplikované a nutně rychlejší si všecko tvoří člověk chytrák sám. A to je ten okamžik, že když tohle řeknu, tak moje advokátka Marie na mě zase dělá hluchou. Prý prezident vetoval. Mám ji ráda, tak to s ní ještě zkusím. Nechám ji ještě zrát, přitakám jí, že lidský život je někdy nelehký a počkám, než sama dojde k tomu, že ale složitý život lidský není. Abych to řekla po jejich - stačí jen prioritizovat pocit pod hrudní kostí. O tom možná příště.

(S)mějte se.

Viktorka Automediace®, 3.8.2017