"Náš" státní svátek

Pan Michal Horáček svou tvorbou tisícům lidí, snad zejména žen, pomáhal už před desítkami let. Vidím se, někdy po roce osmdesát, ve svých závratných skoro třiceti, uplakaná tíhou života, osamělá v noci v křesle koupeném na novomanželskou půjčku, obrovská sluchátka na uších .… bezmocně vnímám studené prázdno, jak odfukuje z manželova těla z vedlejší místnosti. Začínám chápat, že neuvolňování něčeho lidského zevnitř ven nás prostě zabíjí. Po nocích poslouchám kouzelno od Hapky, Horáčka a Kocába a dojatě pláču, abych k ránu už dospěla k racionálnímu závěru, že " všude je něco" a tak se pochlapím a s dětmi na cestě do školky už vím, že "to bude dobrý". Postupně začínám tušit, že jestli chci svým dětem ukazovat, že žít se dá i v otevřené komunikaci, svobodně a šťastně, pak se tím chlapem ochráncem v naší rodině musím stát sama. A tak dál rozpouštím své strachy a bolesti do slzí a sluchátek s panem Horáčkem, a pracuju a pracuju.

Uplynulo třicet let...

Jako chlap od rodiny jsem viditelně uspěla, naše sny ve hmotě i nehmotě jsou splněny, ze zkušenosti už říkám nahlas, že život je úctyhodná hra. Žiju už šťastně, protože být jiný, se dnes dovoluje mnohem víc, než tehdy.

Občas také žiju úplně normálně, takže těsně před osmadvacátým říjnem jdu prostě na poštu. Vyberu uložený dopis a spokojeně odcházím, jenže prvním krokem na chodník beru zpátečku. Já tupec! Jak jsem se mohla zapomenout zeptat, jestli by mi vydali také dárek, co jsem objednala pro vnučku Adélku, když doklad k vyzvednutí ještě nemám, ale doručovatel včera volal, že balíček uloží na poště v Moravské. "Moje" poštovní úřednice právě neznámému pánovi u přepážky ověřuje podpis, já chápavě zachovávám bezpečnou vzdálenost a čekám. Při čekání nemůžu neslyšet rozhovor dvou mužů, oba v černém, viditelně na vrcholu svých sil, dost před čtyřicítkou, stojí za mnou, trochu vpravo : " … tak jsem tu parcelu skouknul a vona hned na mě (zapištěl) tak to koupímééé (a dál pokračoval svým hlasem) tý vaéé, slepičí mozek, tos neviděl. A kde na to asi vemu ?..."

Pán přede mnou schovává ověřené podpisy do kabely a odchází, poštovní úřednice na mě s usměvem kyne a tak přistupuji k přepážce a ptám se. Do zad mi ale okamžitě naráží od dvou černých virálně tupý tlak a při rozhovoru s poštovní úřednicí se mi do uší derou útržky výkřiků jednoho z nich: "...předbíhá a eště dělá, že neslyší, to mám nejradši...". Tlak do mých zad sílí. Úřednice ochotně přináší dárek podle jména a prostrkuje mi okénkem doklad k podpisu. " No konečně!" zařval chlap a přistoupil k právě uvolněnému okénku hned vedle mě. Ostrý tlak zezadu se mi přesunul k levému boku. Strach nemám, jen jsem zbaběle spokojená, že zpředu mám pult s přepážkou a milou poštovní úřednici. Zpoza chlapovy přepážky se ozývá, ať nekřičí a "moje" úřednice k němu statečně špitne, že "paní už tu byla". Chlap posílen konečně zájmem o jeho osobu křikne do širokého prostoru "No jasná zemanovka! Patří ke zdi! "

Rázem jsem přestala být zapomnětlivou babičkou a stala jsem se tím chlapem, co jsem už desetiletí bývala. Otočila jsem se k němu a zeptala se zpříma: "O co vám jde?" S radostí se dal do boje: "Nesnáším, když někdo předbíhá a eště dělá, že neslyší !" vykřikl spokojeně, že mu svou pozornost konečně věnují i další čekající v poštovní hale. Jala jsem se s vyzvednutým balíkem odcházet a polohlasně jsem dodala: ”Aha. Vy byste dal všechny do pořádku, protože přesně víte jak, viďte."

Ale chlap se uklidnit nechtěl, viditelně znepokojen, že klidně odcházím, a další čekající už také přestává zajímat, ještě zařval: "Mám rád spravedlnost!".

Mně už byly jeho vibrace zase cizí, ale nějak samo ze mě ještě polohlasně vyklouzlo: "Chápu vás, to znamená o věci nevědět nic, ale soudit rychle a rázně."

Netečně jsem pocítila zpoza jeho černého kabátu to tmavé studené vnitřní prázdno, co znám důvěrně už z minula a uvědomila jsem si, že jsem šťastná také pro tu spravedlnost, že nikdo nemůže být mladší, než je.

Totiž než člověk přijde na to, že k uvolnění tmy ze svého uvnitř se musí otevřít, život může dost bolet. A když už se konečně statečně otevře, musí ještě zakusit, že když své strachy, bolesti a vzteky vypouští byť podvědomě na živé tvory kolem sebe, jeho tma se mu posílená jako bumerang vrací ve smutku, únavě, neúspěchu a konečně v ne-moci. Tohle blažené poznání k člověku přichází teprve, když svou tmu vypouští s úctou k ní třeba do přírodních živlů, jak to dělaly mnohé moudré národy nespoutané civilizací dávno před námi. Pak můžeme pocítit, že život je hra, kterou si každý tvoří sám a že podřídit si dav strategií - označením společného nepřítele a pak jednotně hurá na něj - je hra stará, jako lidstvo samo.

Jdu spokojeně s balíkem k autu a uvědomuju si, že nesu pro vnučku Adélku k svátku hudební nástroj. A z rozhlasu pak slyším, že "náš" státní svátek by měli lidé oslavit důstojně a kulturně.

Hm, říkám si, jenže důstojně a kulturně může jednat jen ten, kdo má uvnitř sebe místo prázdné tmy převahu hebkého čista. Ale ten úklid v sobě, ten musí každý udělat sám. Bez boje, bez touhy po pomstě, s úctou k životu.

Jinak je důstojná a kulturní oslava čehokoliv jen pokryteckým klidem před bouří, naplněným mocnou touhou zvítězit v souboji o to, kdo koho postaví ke zdi.

Proto dovoleně oslavím bez lidí, v přírodě a s hudbou od pana Horáčka. Svobodně.