Můžeme se radovat, že můžeme...

Třeba volit přímo. Třeba i prezidenta. Jenže to víte, ženská! Na nedávné parlamentní volby jsem přijela domů do Prahy bez dokladů. Žiju radostně a tak si po celoživotním úprku a vypětí dovoluju občas zpomalit. A výjimečně jsem zpomalila až ke ztracení osobních dokladů. Asi na chalupě. Neuvážila jsem své volební právo natolik, abych se pro doklady trasou cca 200 km rychle vracela. Na místní služebně PČR jsem se dozvěděla, že mi doklad o ztraceném občanském průkazu vystaví, ale fotku ten doklad mít nebude, takže volit se s ním nedá. Že až po neděli. Napjatě jsem očekávala, jak volby beze mě dopadnou. Dopadly. Pocítila jsem nicotnost jednotlivce, a spílala jsem si sice kriticky a nevybíravými výrazy, ale s láskou, protože mám jen jeden hlas.

Na prezidentské volby jsem byla rozhodnutá být pečlivou, a protože jsme ve stanoveném termínu měli právě relaxovat v Mariánských Lázních, našla jsem si předem ráda čas k cestě na Úřad naší Městské části a požádala o voličský průkaz. Ano, jen pro první kolo, řekla jsem přiotrávené úřednici výslovně. Kandidáta jsem měla vybraného dávno, chtěla jsem volit cítícího a akceschopného muže, poctivého člověka, který nás všechny o svém vztahu k druhým lidem veřejně přesvědčoval celá desetiletí. Navíc byl z kandidujících jediný, kdo se jistě nebude muset nikomu revanžovat nebo dokonce podřizovat, protože si svou kampaň platil sám.

Jenže to víte, ženská! Ve volební místnosti v těch Lázních jsem vyňala voličský průkaz a zjistila, že je pražskou přiotrávenou úřednicí správně vyplněný pro druhé kolo prezidentských voleb. Ve snaze chybu napravit jsem okamžitě předkládala další své doklady, zaručoval se za mě přítomný přítel, ovšem marně. Nastudujte si zákon! Křikla na mě místní městská úřednice cynicky a sebevědomě s jasným výrazem, že jejím jediným úkolem je neudělat chybu, kterou by jí mohl vytknout nadřízený. Chtít prospět člověku dávno není pro mnohé úředníky žádoucí. Telefonovali, posílali mě k té, a pak k té, že ta to se mnou vyřídí. Vyřízení spočívalo v tom, že mi neustále opakovali, jak vypadá dvojka a šestka, neboli, že průkaz je pro první kolo vyplněný chybně. Viníkem jsem prý já, měla jsem si to zkontrolovat. A volit teď prostě nebudu, protože systém mě nepřijme. Napíšete mi třeba i rukou prohlášení, že s tímto vadně vyplněným průkazem tu volit nelze? Nerada bych se dočkala obvyklých úřednických postupů, že k mé stížnosti na pražském úřadě mi řeknou, že to mohli vyřídit přímo při volbách v Mariánských Lázních, takže to je zase moje chyba….. zeptala jsem se důvěřivě. Nic takového se nepíše. Ne, nic vám nenapíšeme, odejděte. Nechte toho, odejděte, nebo na vás zavoláme policii.

Odešla jsem tiše, v lázeňském parku jsem vertikálně do přírodních živlů uvolnila své emoce bezmocnosti a bezvýchodnosti, a uvědomila jsem si iluzi praktické a efektivní vymahatelnosti práva. Následující den ráno, mezi stádem koní na pastvinách nad železničním koridorem do Chebu, jsem pocítila zkušenostní poznání, že zájmem státu, přesněji zájmem většiny státních úředníků, nejsou šťastní občané. Tak jsem si dál zhluboka dýchala lesní vůni, kolem mě pobíhal můj šťastný pes a já jsem mohla vzpomenout, že v tom nesvobodném minulém režimu nás na právnické fakultě učili, že stát je organizované násilí. Nejspíš to platí furt. Můžeme se proto radovat, že můžeme žít bezstarostně ; když ne úředníci, tak všudypřítomná média nás poučí, co máme cítit, co si máme myslet a co máme dělat. A tak i já už rozumím, proč se voličům muselo opakovaně ve veřejných médiích vysvětlovat, že zákonem stanovená presumpce neviny je politickou presumpcí viny. Už rozumím, proč tvrdému byznys válečníkovi, který se nazývá zkušeným politikem, je třeba alespoň na billboardech přidat trochu citu, takže se vyobrazí jako moudrý tatíček Masaryk. Nejspíš už také rozumím, proč bychom pod tlakem médií měli chápat, že náš dosud nejobratnější politický řečník je hoden zatracení, protože se vyjadřuje příliš otevřeně, lidově a často i vulgárně, a protože se s hůlkou několikrát zakymácel, neboli mu viditelně přestává sloužit tělesná schránka.

Už rozumím, že kdybych náhodou tentokrát nepotřebovala vyplnit voličský průkaz a platné doklady k mé identifikaci bych k volbě měla při sobě, měla bych volit tu prázdnou figurku, kterou ani nikdo z dosahu mých mnoha známých nezná, protože celá desetiletí seděla v pohodlném závětří, aby nebyla vidět. Je to takový náš národní zvyk opatrnosti, zvyk z už dávno minulého režimu, zvyk raději nevybočovat, naše oblíbená potřeba mít klid. Jenže moje buržoazní babička, která tatíčka Masaryka osobně znala a prožila svorně s mým dědečkem nejen obě světové války, ale také vřavu padesátých let, a přesto nikdy z opatrnosti nezmlkla, tahle babička by jistě i teď, stejně, jako kdysi, když se podívala v černobílé televizi na pana prezidenta Novotného, řekla jen, že křivá tvář není nic, než křivá tvář.

Tak nevím. A chlácholím se, že můžeme nacházet rovnováhu přírody uvnitř sebe a nadále se můžeme radovat, že můžeme… Třeba volit přímo. To víte, ženská! Victoria naturae.

Viktorka Automediace®, 24. 1. 2018