Matka

Každý z nás se narodil z matky. Zázrak zrození si sice hned neuvědomujeme, zato ale vnímáme dokonale nelibost zimy a hladu a svou přirozenou touhu přežít. Různé libosti i nelibosti od narození vnímáme skrze svoje nové buněčné tělo, původně přirozeně jen CÍTÍME někde v sobě UVNITŘ a současně VŠUDE. V cítění nás naše tělo neomezuje. Odtud jsou prvotní impulzy pro naplnění touhy poznávat, poznávat, kam že jsme to přišli. Naše citlivost pudí k životu rodící se myšlenky. Měli jsme tehdy zdravý pud sebezáchovy, když jsme pocítili nelibost, stačilo spontánně zakřičet, aby se o naší nelibosti vědělo. Žádní odborníci, či jiné chytré dospělé autority, nás nemusely učit, jak se dělá křik, tedy že, a jak, máme hlasivkami vytlačit vzduch. Přirozeně jsme to uměli. Zdá se, že je každé dítě přírodou vybaveno k životu na Zemi dokonale. Příroda také člověka obdařila citem lásky, a proto, i když je v dospělosti už pozemsky odborně vzdělán, stále může být schopen vnímat, že novorozené dítě se od něho, odborníka, nepotřebuje učit nic. Lidský tvor chce jen žít a poznávat. Příroda jistě předpokládá, že zdravý dospělý člověk křik tělesně slabého tvora chápe jako volání o pomoc, a tak mu přisune potravu. Protože přirozeně obdařen láskou člověk s druhým člověkem soucítí. Tak je potrava novorozenci přirozeně přisouvána nejprve matkou, kterou vnímá každé novorozené dítě zpočátku jako součást sebe. Přišlo na Zem a potravu saje z toho, co je mu nejblíž, poznává první “pozemskou pravdu”, že potrava tu prostě je. Poznává, že přišlo někam, kde je pro něj potrava připravena, aby tady mohlo žít a poznávat.

Za pár měsíců už začínáme zkoušet ovládat své tělo, seznamujeme se s ním, poznáváme ho a zkoušíme se pohybovat, dokonce aniž bychom si uvědomovali, že tohle tělo je “moje”. Žádné chytré dospělé autority včetně těch vysoce odborných ani v těchto chvílích netřeba, nemusí dítě učit, že, proč, a jak má svým tělem pohybovat, nemusí kvalifikovaně objasňovat, že z tělíčka vychází několik konců, že dvěma z nich se lze dotýkat, uchopovat předměty a pracovat, a že těm výčnělkům dole říkáme nohy a těmi se lze o Zemi opírat, lézt, chodit a běhat. Poznáváme, že naše tělo je nám k užitku, můžeme se jeho protřednictvím projevovat v pohybu i spočinutí. Zrající k životu na Zemi SI začínáme něco MYSLET ve SVÉ HLAVĚ. Rozvíjíme do široka svou přirozenou touhu po poznání, všechno, co je nám na naší cestě na dosah, chceme ochutnat, ohmatat, zkrátka prožívat zkušenosti a poznání.

Náš rozum formuje vnímané okolí, informace ZVENČÍ. Toužíme komunikovat, propojit se s druhými, protože potrava z matky už nestačí, už chceme přijímat potravu “jako oni velcí”, ven z dásní se nám tlačí zuby, naše tělo uzrálo, je už chopno zpracovávat běžnou potravu dospělých.

Veškerý čas naší bdělosti se spontánně učíme jejich řeč.

A náš rozum má žně.

Zrozeni poctiví, od nich se učíme i lhát, zrozeni činorodí, učíme se od nich něco potlačit, a někde jinde naopak zrychlit, zrozeni v odevzdanosti životu se od nich učíme posilovat svůj strach. Někteří odborníci tvrdí, že v naší společnosti jsou tzv. “zkorumpovaných odpovědí” schopné už tříleté děti. Možná tyhle děti jen chytře cítí, kam se narodily, na kom jsou prozatím závislí, a současně už rozumí, že tihle velcí to dělají takhle, takže je utné to dělat jako oni, aby se tu dalo přežít. Přirozeně i logicky.

Nechci poukazovat na neradostné statistiky výsledků civilizovaného života lidí na Zemi, nás inteligentních, často vysoce vzdělaných, žijících vesměs v hmotném nadbytku. Slýcháme, že “rozum zůstává stát, čeho všeho je člověk schopen”. Jenže náš rozum stát nezůstává, nepostojí ani na chvilku, naopak, on nás žene do stále větší rychlosti, abychom klouzali po povrchu a chtěli stále víc, abychom se nezdržovali tím, co je tu od počátku, co je v hloubce… Rozum chce vládnout a tak nás žene, aby rovnováha kontralaterálních mozkových hemisfér každého z nás byla dokonale znevážena, abychom uviděli sami sebe ve své pozemsky mocné velikosti, že původní zázrak přirozenosti už nemá pro nás žádnou cenu. Abychom své prapůvodní dokonalé cítění potlačili. My přece už umíme “vědecky” poručit větru, dešti, půdě, rostlinám i zvířatům. My už umíme na svých nemocných tělech leccos odkrojit, nebo naopak popošít, či dokonce přišít, a kde nestačí krájení a šití, pomůže zázrak chemie, nebo nově, dokonce mnohem a mnohem jemnější technologie.

Ti tzv. nejmocnější z lidí už nejspíš věří, že lze beztrestně ovládat vědomí všech. Zkrátka že tu prapůvodní tajemnou přirozenost už vůbec nepotřebujeme. Že můžeme žít inteligentně a hlavně pohodlně, lidsky cítit netřeba, protože to přece jen někdy bolí. Pochopitelně dobrovolně přijímáme za své kvalifikované informace od odborníků zvenčí a spěcháme a zrychlujeme, dokud to přirozené, co jsme od počátku cítili u sebe uvnitř, úplně neztichne. A pak, když jsme zastaveni svým smutkem, únavou a bolestmi, protože odborníci a vědci naše každodenně rozbité životy už navrátit k radosti a štěstí nemohou, když často neumí vyřešit ani ty své, pak, když jsme vyčerpaní k úplné bezmocnosti, ptáme se:

Jak z toho ven?

Odpověď je jednoduchá. Dovnitř!

Totiž uvnitř, možná hodně hluboko v nás, zůstalo naše cítění, náš počátek ve tmě, v matce. Můžeme obnovit své vnímání odevzdanosti nepoznatelné dokonalosti přírody v každém z nás. V pokorné rovnováze všeho. Konečně i jen z opatrné vypočítavosti bychom měli vnímat, že pro šťastný život člověka na Zemi je nutná jen jediná závislost, závislost na matce přírodě, která nás živí. Můžeme přát šťastný život na Zemi všem, protože společnou matkou všech lidí je Země.

Nebo si můžeme zvolit život v pohodlí konzumu a povrchní módní virtuality, zařadit se a následovat hlavní proud, který určují média. Přece to tak dělají všichni.

Jen nezapomínejme na Golema.

foto: shutterstock.com

Viktorka Automediace®, 30.1.2018