Frekvence 1

FREKVENCE 1 to je, prolítne mi hlavou tady na vinohradském hřišti U Vodárny, když jsem sebou trhla z výkřiku: “Drž se hergot!“, co zařvala drobná, sportovně elegantní maminka na svou viditelně šťastnou blonďatou holčičku, která právě nadšeně letí vzduchem zavěšená bezpečně s houpačkou na laně. Holčička nic, asi je zvyklá, radostně se doklouzne až k úspěšnému konci, jen pár lidí se otočí a kulatá maminka odvedle sebou trhne: “Všechno už je tak rychlý, že to není k žití, viďte?” říká trochu vyděšeně, ale laskavě, asi pro uklidnění z úleku spíš sama sobě, než té sportovní.

Na hřišti to hučí jako v úle, dětičky jako barevné včely migrují v nepřetržitém pohybu stále úplně všude, kalendář ukazuje právě polovinu října, ale viditelně je teplý letní den. Přímo vybízí k zachycení posledních možností žití šťastného života před logicky nastupující tmou a zimou!

Dovoluji své imagin Viktorce sledovat ten mumraj z tajného místa pod mou hrudní kostí a “vidím” nepřeberné množství frekvencí. Ostře těžké, tmavé a chladné, co jdou z té nervózní maminky, co vykřikla, a několika málo dalších, jí podobných. Tahle má dokonale vyrýsované šlachovité tělo, zpod černé ofiny chladí přísný pohled bez úsměvu, velké, krásně modré oči, které se jistě kdysi dívaly snivě, jsou smutné, jako by otevřené spaly. Naštěstí je tu také mnohem víc frekvencí světlejších a teplejších, ty vyzařují z maminek jasně šťastnějších, nějak nehmotně kulatějších, a méně “ukázněných”, i když jejich těla jsou různá, všechny nesou na svých tvářích něhu. A pak tu taky vidím pár pomalých mladých tatínků, jejich frekvence jsou úplně jiné, než ty ženské, tatínkové tady vyzařují pevně a silně, jakoby víc pozemsky, pro mě překvapivě měkce, sálá z nich síla laskavého bezpečí, usmívají se, jako by nad věcí něco víc “věděli”, nepokrytě a úplně pomalu si užívají radost ze svých povedených potomků. To je úplně jiná frekvence, napadá mě, než jsem teď vnímala z Frekvence 1, a chlácholím se, že tatínkové těžkých frekvencí s dětmi na hřiště nechodí.

Místo pod hrudní kostí se mi náhle zavřelo, Viktorka mizí, moje pozornost, aniž bych chtěla, vklouzne do hlavy k “chytré” Marii a vzpomínce na rozrušeného Romana Ondráčka značky dua Těžkej Pokondr. Nějaká asociace a analogie, neukázněný mozek mojí “chytré” si občas dělá, co chce. Teď mi nacpal k pozornosti nepříjemný zážitek z frekvence Romana Ondráčka při rozhovoru s Emou Smetana na DVTV. Takovou veřejně šířenou frekvenci nemůže nijak obhájit ani rozhovor s ředitelem rádia Frekvence 1, Miroslavem Škodou. Zkušení a oblíbení borci Drtinová a Veselovský by snad mohli být ještě ochotni Emě pomoci a dovysvětlit, že před každým rozhovorem je třeba uvolnit své dříve vytěsněné emoce, aby při rozhovoru mohl moderátor působit pevně a objektivně, a není-li schopen své emoce předem uvolnit, měl by být alespoň schopen připustit, že slovo ředitel je odvozeno od slova řídit. Pak by Ema Smetana ovlivňovala značku DVTV Veselovský Drtinová jistě jen pozitivně, stejně, jako by touto internetovou televizí nebyl Roman Ondráček podpořen v tom, aby jím opakovaně vyzdvihovanou “značku Pokondr” svým živým projevem ovlivnil tak nešťastně. To vše vtipně za situace, když se v téhle oblíbené internetové televizi v úvodní znělce pod jménem Drtinová Veselovský točí ze všech stran podobizna Emy Smetana a k tomu září dotaz “kolik stojí dobrá značka?” v zeleném poli. Dobrá značka stojí jistě hodně.

S úctou přeji internetové DVTV, aby si uchovala dosavadní renomé a Milošovi Pokornému sílu, aby vydržel následovat význam svého příjmení jako dosud, a aby také průběžně své negativní emoce s úctou k sobě uvolňoval ven, aby se v něm nesomatizovaly.

“Značku Pokondr”, zdá se mi, by bylo lze ještě zachránit, kdyby se každý z dua inspiroval trochou od toho druhého. Jeden by “víc pustil ven” a druhý by byl víc Pokorný. Jinak bychom museli připustit, že značka Pokondr už dávno není duo bavičů, ale je jen obrazem vývoje odlišných lidských frekvencí až k extrémům. Pak by bylo bez vtipu jasné, že chování Romana Ondráčka v rozhovoru s Emou Smetana na DVTV nebylo v tom, “… že podle kámošů měl emoce, jako by byl závislej na Lexaurinu, nebo Neurolu…”, jak o sobě rádoby vtipně poznamenal v “Zakázaném video rozhovoru Těžkýho Pokondra s Jaroslavem Kmentou”, bylo by totiž jasné, že chování podobná chování Romana Ondráčka v rozhovoru s Emou Smetana na DVTV jsou odpovídající stavu pacientů těsně před tím, než je jim Lexaurin nebo Neurol nutně medikován.

Tak pomalu půjdeme, děti už si pohrály a začíná se smrákat. Mám radost, že když jsem si svoje negativní emoce nachytané z toho “živa co se na Frekvenci 1 děje” uvolnila do přírodních živlů, “chytrá” Marie už mě nezatěžuje, moje frekvence se zase povznesly a můžu si představovat, jak všichni muži Pokorní chodí v radosti pyšně na hřiště se svými dětmi stejně, jako ti silní, klidní a úspěšní tatínci a žijí svoji radost. Bez agrese, protože tu už kultivovaně propustili mimo živé bytosti, aby jejich potomci nemusely mít místo tváří v obličeji kód, jako Miminka od pana Davida Černého na Žižkovské věži kousek za hřištěm. Ty si také teď daly pauzu ke své obnově. Pro nejvyšší frekvence.

Viktorka Automediace®, 17.10.2017