Autopatie

V Praze, 19.1.2018

Vážený pane Čehovský, milí vzácní přátelé, praktikující autopatii,

vlastně docela překvapivě jsem dne 10.1.2018 obdržela na mou emailovou adresu pozvánku na Konferenci Autopatie 27.1.2018. Překvapivě proto, že se už celé roky šťastně cítím zdravá, čilá a radostná, a autopatii jsem naposledy praktikovala před mnoha měsíci jako prevenci, když jsem pocítila slaboučký náznak toho, že na mě v oblasti bederní páteře zase tzv. “něco leze”. Funguje to výborně. Při četbě té pozvánky mě také napadlo, že jsem vlastně nikdy za objev a šíření autopatie nahlas nepoděkovala, uvědomila jsem si, že my lidé už jsme takoví, že stavu radostného života bez bolestí a útrap si nevážíme, dokud se nestane “něco”.

V mém životě se takové “něco” přihodilo (snad už naposled :)) před několika málo lety. V jediné vteřině jsem zkrátka přestala chodit. Ostrá bolest, která se mi rozlila v oblasti bederní páteře, mi nedovolila se pohnout ani o milimetr, neměla jsem ani sílu bolestí křičet, zůstala jsem ztuhlá zkroucená ležet, tiše jsem polykala slzy bolesti a začala si uvědomovat, že život ve zdravém těle je dar největší. Ne, nezvedala jsem náhle těžký předmět, ne, neudělala jsem nečekaně rychlý pohyb, ne, nejsem nesportující, miluju slunce a vodu, ráda chodím v přírodě, v zimě si užívám libost na sjezdovkách na zasněžených pláních. Tahle příhoda se mi stala na polosamotě v našem neoploceném domku v podhůří, vzdáleně od civilizace, byla jsem v domě sama při mé běžné administrativní práci, pochopitelně za zamčenými dvěřmi. Syn s přáteli přijel rychle z Prahy a vypáčili dveře do domu, abych mohla být ochotnými zdravotníky naložena do sanitky. Zažila jsem blaho morfinové injekce, aby mě snad z bolesti zad při transportu do sanitky ještě neranila mozková mrtvice. Dnes můžu na tu záležitost vzpomínat se smíchem, ale současně jsem obohacená vlastní zkušeností, jak se s běžným pacientem v “této okresní nemocnici” zacházelo. Jak se mi ve stavu neschopném pohybu šoupla na přikrývku postele deska velikosti A4 s nějakou listinou, sestra ukázala prstem a křikla: ”Tady to podepište ! ” a já vykulená, chvíli šťastná, že bez pohybu je pár vteřin bolest minimální, jsem se nesměle zeptala, jestli si můžu nejdřív přečíst, co bych měla podepsat. Tahle sestra nebyla vůbec šťastná, nejspíš byla velice přetížená, autopatii jistě neznala a tak ji moje otázka rozzuřila doběla, otočila se na patě a ve dveřích, než jimi za sebou práskla, zařvala: “ No ták si to čtěte !”.

Omlouvám se ještě teď, nejen za to, že mnoho desetiletí nejím žádná farmaka a jsem od dětství kromě dvou výjimečných karambolů stále zdravá, omlouvám se i za to, že jsem deformovaná svou profesí a tak nedokážu přistoupit na obvyklá zdůvodnění služebníků mainstream systému, že takhle se to dělá vždycky a nikomu to nevadí, ať nedělám problémy, že tady to nikdo číst nechce. Jsem totiž advokátkou. Na té listině jsem se pak dočetla, že svým podpisem stvrzuji, že jsem byla ošetřujícím lékařem informována o stanovené diagnóze a byl mi vysvětlen navrhovaný průběh léčby a že podepisuji, že s tímto postupem souhlasím. Samozřejmě (možná se to tak dělá vždycky), že mě nikdo o diagnóze ani o navrhovaném způsoby léčby neinformoval, jakási mladá žena mě za pochodu, při převozu ze sanitky do pokoje, šťouchla do nohou, jestli je cítím, jestli (to jsem se dozvěděla později od mých známých lékařů) nebude nutná okamžitá operace páteře. Víc nic. Na řeči s člověkem není čas.

Už dnes neumím spravedlivě zhodnotit, jestli mě víc bolelo tělo v oblasti sakrálního trojúhelníku (ezotericky vzato ve vztahových věcech ;)), nebo víc trpěla moje duše zatížená bezmocností a nutnou podřízeností systému, v němž na lidskost a citlivost není ani prostor, ani čas. Děkuji nebesům, že mě syn byl ochoten odvézt domů do Prahy, když jsem v “té okresní nemocnici” podepsala negativní revers. Děkuji nebesům, že výjimečně citlivý lékař s kolegy fyzioterapeuty vede “náhodou” své rehabilitační pracoviště pro mě podobné případy pár kroků od mého bydliště v Mánesově ulici na pražských Vinohradech. Ale cítila jsem, že cvičit tělo nestačí.

Farmaka nepolykám od doby, kdy jsem před asi třiceti lety, tehdy jako matka dvou maličkých dětí, o vlas unikla nebezpečným hrozbám plicního nádoru. To byl ten první karambol. Od té doby už nechci umět ten slabý hlásek zpod mé hrudní kosti neslyšet, nepochybuji, že ten hlásek mě vede proti strachu správnou cestou, i když často nevypadá racionálně. Od té doby už si nenechám vzít svou praxí opakovaně povrzenou zkušenost, že nemoc je vzácnou informací o tom, jak se svou duší a tělem zacházíme. Už vím, že tomu hlásku v mém uprostřed musím vyhovět, nebo mě k pokoře tiše a bez boje donutí nemocí. Poučila jsem se z různých úrovní, co je Hexen Schuss - čarodějnická střela, akutní ústřel, lumbago. Cvičila jsem s fyzioterapeutkou pečlivě a pravidelně, ale upozornění, že “na tu oblast už budu už asi pořád slabá” jsem přijmout nechtěla.

A tak právě v době probouzení z otřesného zážitku v “té nemocnici” jsem se dozvěděla geniálně řízenou náhodou, že je tu novinka, jakási autopatie, v místě pod hrudní kostí se mi rozsvítilo slunce a moje vychytralá hlava pokorně připustila, že víc než nemocnici, teď potřebuji autopatii. Tuhle geniální praktickou aktualizaci lahviček nazývaných kdysi tibetskými buddhisty kundika. Autopatie dechem a později i pránou se mi tehdy stala pravidelnou sladkou závislostí.

Nepochybuji o tom, že právě díky praktikování autopatie mám navzdory svému pokročilému věku bederní páteř v laskavém stavu, stále ráda cvíčím i v posilovně, lyžuji a plavu a zcela bez problému zvedám do náručí a chovám svá čtyři vnoučata, i když některá už mají hodně dobrou váhu :D! Moje tíha v bedrech i na duši zmizela !

Člověk, který ještě je schopen lidsky cítit, si jistě zaslouží žít se svými čistými myšlenkami ve svobodě, radosti a tedy ve zdraví. Proto děkuji Vám, vážený pane Čehovský, děkuji všem, kteří autopatii podporujete.

S úctou, Marie Voříšková

V Praze, 19.1.2018